Český zákon o daních z příjmů (§ 22) upravuje, které příjmy se považují za příjmy ze zdrojů na území ČR. Jde o příjmy, které podléhají zdanění v ČR, i když jejich příjemci jsou daňoví nerezidenti ČR. Tedy fyzické osoby s bydlištěm mimo ČR, které se na území ČR obvykle nezdržují, nebo právnické osoby se sídlem mimo ČR. Neznamená to však, že každý uvedený příjem bude v ČR i zdaněn. V řadě případů to vylučuje smlouva o zamezení dvojímu zdanění mezi ČR a druhým smluvním státem, stanoví-li jako místo zdanění pouze druhý smluvní stát.

Pokud povinnost zdanění v ČR vznikne, má formu povinnosti podat daňové přiznání nebo je plátcům příjmu mimo ČR stanovena povinnost srazit srážkovou daň, popř. zajištění daně. Záleží na typu příjmů,např. příjmy z nemovitého majetku se obecně zdaňují v přiznání a jejich plátci nevzniká povinnost odvést srážkovou daň.

Až do zdaňovacího období začínajícího v roce 2008 byla odvodem srážkové daně plátcem příjmů považována daňová povinnost jejich příjemce za vypořádanou. Na základě potvrzení o dani sražené v ČR pak mohli snížit daň ve státě svého daňového rezidentství, a to na základě smlouvy o zamezení dvojího zdanění, popř. na základě národních daňových předpisů.

Počínaje zdaňovacím obdobím začínajícím v roce 2009 mají daňoví nerezidenti možnost podat daňové přiznání v ČR. Jde však pouze o příjemce příjmů, kteří mají daňové rezidentství ve státech Evropského hospodářského prostoru. Od příjmů dosažených v ČR v něm odečtou související náklady, lze-li je podle českého zákona o daních z příjmů uplatnit jako daňově uznatelné. V přiznání vyjde daňová povinnost, od které