Způsobení úpadku
Ing. Petr Píša
Právní úprava:
-
Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších
předpisů – zejména:
-
§ 12 až 14 – Základy trestní odpovědnosti
-
§ 15 a 16 – Úmysl a nedbalost
-
§ 73 – Zákaz činnosti
-
§ 138 – Hranice výše škody, prospěchu, nákladů k
odstranění poškození životního prostředí a hodnoty věci a jiné majetkové
hodnoty
-
§ 224 – Způsobení úpadku
-
Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů – zejména:
-
§ 1 –
Předmět úpravy
-
§ 3 –
Úpadek
-
§ 97 až 102 – Zahájení
insolvenčního řízení
-
§ 136 –
Rozhodnutí o úpadku
-
§ 173 –
Podání přihlášky pohledávky
-
§ 174 až 187 – Náležitosti
přihlášky pohledávky
-
Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších
předpisů – zejména:
-
Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších
předpisů – zejména:
-
Vyhláška č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá
ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů,
pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného
účetnictví, ve znění pozdějších předpisů – zejména:
Úvod a historie trestného činu
Trestný čin „Způsobení úpadku“ je jedním z trestných činů proti
majetku a patří do specifické skupiny tzv. úpadkových deliktů. Tyto trestné
činy totiž přímo či nepřímo souvisí s úpadkem ekonomických subjektů (tento
pojem bude vysvětlen dále).
Ačkoliv se může zdát, že předmětný trestný čin je odrazem vývoje v
posledních několika letech, není tomu tak. Jeho historie totiž sahá až do
poloviny 19. století, neboť jeho základy najdeme v zákoně č. 117/1852 ř. z., o
zločinech, přečinech a přestupcích, který nabyl účinnosti 1. 9. 1852, tedy
ještě před samotným vznikem Rakouska–Uherska, za vlády českého krále Františka
Josefa I. V tomto zákoně byl tehdy upraven jako přečin v § 486 a nazván „Úpadek
z nedbalosti“, sluší se poznamenat, že v této (neměnné) podobě platil téměř 100
let! V zákoně č. 86/1950 Sb., trestní zákon, kterým byl výše jmenovaný zákon
zrušen a který byl účinný od 1. 8. 1950, již předmětný trestný čin nenajdeme,
což pochopitelně souviselo se změnou politických a ekonomických poměrů na území
tehdejšího Československa. Ani v následujícím trestním zákoně č. 140/1961 Sb.
účinném od 1. 1. 1962 nebylo způsobení úpadku upraveno.
Až novela trestního zákona č. 140/1961 Sb., jejíž účinnost
nastala dnem 1. 5. 2000, v podstatě znamenala návrat k předmětnému trestnému
činu z let 1852 až 1950. Tato novela byla vyvolána rostoucím tlakem
veřejnosti na politickou reprezentaci v souvislosti s ekonomickými důsledky
transformace hospodářství, resp. vnímání vysokého stupně nespravedlností a
„všeho možného“ v podnikatelské sféře v očích veřejnosti. Pojetí trestního
práva v hospodářské oblasti bylo totiž na počátku 90. let 20. století velmi
liberální, jelikož vycházelo z myšlenky, že hlavním regulátorem je trh a
problémy v tržních vztazích mají být řešeny jinak než trestněprávně, tedy stát
měl do problémů tržních subjektů zasahovat pouze prostřednictvím soudů nebo
jiných státních orgánů. Toto pojetí trestního práva v oblasti hospodářství však
selhalo. Do trestního zákoníku se tak zákonem č. 105/2000 Sb., kterým se měnil
dnes již zrušený zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále jen
„ZKV“), dostal „staronový“ trestný čin tentokrát nazvaný v § 256c jako
„Předlužení“. Při posuzování tohoto trestného činu vznikla pevná vazba na
ustanovení zmiňovaného ZKV, resp. nového insolvenčního zákona účinného
od 1. 1. 2008, jejichž předmětem byla a je úpadková (konkurzní)
problematika. Dle předmětné novely nebylo možné za předlužení trestně
postihovat, pokud úpadek nastal v období přede dnem její účinnosti, tj. před 1.
5. 2000. Nicméně samotné znovuzavedení tohoto trestného činu do trestního práva
se stalo u odborné veřejnosti do značné míry kontroverzním, mnozí kritici to
totiž považovali za kriminalizaci jakéhokoliv hospodářského neúspěchu.
Nový zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen
„trestní zákoník“), který mimochodem vznikal skoro 10 let a stal se účinným
od 1. 1. 2010, v současnosti upravuje předmětný trestný čin pod označením
„Způsobení úpadku“. Ten přímo vychází z vymezení trestného činu
„Předlužení“ dle předchozího trestního zákona, i když s mírnými odlišnostmi v
kvalifikaci, nikoliv však v trestních sankcích. Vývoj předmětného trestného
činu uvádí následující tabulka.
Tabulka 1: Historické srovnání trestného činu „Způsobení úpadku“ s
jemu předcházejícími trestnými činy
Z uvedeného vyplývá, že jsou-li naplněny znaky trestného činu
„Způsobení úpadku“ (viz níže), je toto vnímáno jako společensky škodlivé a je
proto třeba trestněprávních důsledků, načež nepostačuje uplatnění odpovědnosti
podle jiného právního předpisu (např. obchodního zákoníku). Společenská
škodlivost předmětného trestného činu je přitom posuzována z hlediska jeho
povahy a závažnosti, která je určena např. významem chráněného zájmu, který
byl činem dotčen, nebo následky takového činu. Lze dovodit, že zájmem
chráněným trestním zákoníkem v souvislosti s trestným činem „Způsobení úpadku“
je ochrana věřitelů a eliminace řetězových platebních neschopností
subjektů v ekonomice. Trestněprávním jednáním totiž může dlužník způsobit
druhotnou platební neschopnost věřitelům, a to nejen svým. Následkem takového
jednání je pak způsobení vyčíslitelné škody.
Z příslušného ustanovení § 224 trestního zákoníku je zřejmé, že
trestní postih čeká tohoto, kdo naplní znaky skutkové podstaty předmětného
trestného činu, to znamená:
-
pokud si úmyslně anebo i z hrubé nedbalosti přivodí úpadek
tím, že
-
činí vydání hrubě nepřiměřená svým majetkovým poměrům,
-
spravuje svůj majetek způsobem, který neodpovídá zákonem
mu uloženým nebo smluvně převzatým povinnostem nebo je s nimi v hrubém
nepoměru,
-
užívá poskytnutý úvěr v rozporu nebo hrubém nepoměru s
jeho účelem,
-
poskytuje ze svého majetku půjčky nebo úvěry jiným osobám,
ač to je v hrubém nepoměru k jeho majetkovým poměrům, nebo
-
učiní nad rámec obvyklého podnikatelského rizika obchod
nebo operaci, která nenáleží k jeho pravidelné podnikatelské činnosti nebo je v
hrubém nepoměru k jeho majetkovým poměrům,
-
pokud úmyslně anebo i z hrubé nedbalosti přijme nový závazek
nebo zřídí zástavu, ač ví, že je v úpadku, a tím zhorší postavení dosavadních
věřitelů.
Pro předmětný trestný čin jsou důležitá dvě základní hlediska –
způsob zavinění a důsledek. Zatímco první hledisko znamená, že pachatel
jednal určitým způsobem a jeho jednání bylo úmyslné nebo hrubě nedbalostní, u
druhého hlediska se jedná o důsledek takového jednání, tedy přivození
(způsobení) si úpadku nebo zhoršení postavení věřitelů následkem přijetí nových
závazků dlužníkem nebo zřízení zástavy na majetku dlužníka.
Úmyslné jednání je takové, kdy pachatel chtěl porušit nebo
ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, nebo věděl, že může porušení nebo
ohrožení způsobit, a způsobil-li toto, byl s tím srozuměn nebo smířen. Na
rozdíl od úmyslu se nedbalostí myslí takové jednání, kdy pachatel sice
věděl, že může trestuhodným způsobem porušit nebo ohrozit zájem chráněný
trestním zákoníkem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k tomuto
nedojde (tzv. vědomá nedbalost), anebo nevěděl, že může svým jednáním způsobit
porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, ale vzhledem k
okolnostem a ke svým osobním poměrům toto vědět měl a mohl (tzv. nevědomá
nedbalost). Jak již však bylo uvedeno, pro trestný čin „Způsobení úpadku“ je
důležitá tzv. hrubá nedbalost, kterou se dle důvodové zprávy k trestnímu
zákoníku rozumí vyšší stupeň intenzity nedbalosti, ať již vědomé či nevědomé, a
to na základě přístupu (postoje) pachatele k požadavku náležité opatrnosti,
který svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním
zákoníkem.
Co se týká důsledků trestného jednání, stojí za zmínku skutečnost,
že se jedná o způsobení úpadku sobě samému a nikoliv někomu jinému.
Ovšem to nemění nic na tom, že pokud si dlužník přivodí úpadek svým vlastním
neuváženým až bezohledným jednáním (trestně postihnutelným), má toto negativní
dopady na jeho věřitele, kterým pak nejsou uhrazeny pohledávky v plné výši a
mohou se tím dostat do platebních problémů, popř. i do úpadku. Z toho plyne, že za společensky škodlivé je tedy považováno např. i částečné zmaření
úhrad pohledávek věřitelů a následně ještě v horším případě způsobení úpadku
jiným, kdy na počátku bylo trestně postihnutelné jednání pachatele, které vedlo
nejdříve k jeho úpadku.
Dalším znakem skutkové podstaty předmětného trestného činu je
situace, kdy dlužník je v úpadku (bez ohledu na to, zda si úpadek
způsobil sám či nikoliv), o tomto svém úpadkovém stavu ví, přijme nový
závazek nebo zřídí zástavu na svůj majetek a tímto zhorší postavení dosavadních
věřitelů. Zhoršení postavení dosavadních věřitelů představuje v případech
přijetí nového závazku i zřízení zástavy nejčastěji např. nižší poměrné
uspokojení pohledávek věřitelů v konkurzu dlužníka. Avšak u přijetí nového
závazku dochází ke zvýšení objemu pohledávek věřitelů (závazků dlužníka), které
jsou uspokojovány ze stejného objemu majetku, u zřízení zástavy dochází ke
snížení objemu majetku dlužníka, ze kterého jsou věřitelé uspokojovány, neboť
věřitel, který má svou pohledávku zajištěnou zástavou, je uspokojen odděleně
zpeněžením majetku, na němž je zástavní právo realizováno. Účetními slovy
řečeno: buď byla při zvýšených závazcích dlužníka aktiva neměnná, nebo se při
neměnných závazcích dlužníka aktiva snížila, a to s negativním vlivem na
dosavadní věřitele.
Za dosavadní věřitele jsou považováni věřitelé před přijetím
nového závazku nebo před zřízením zástavy na majetku dlužníka, jelikož tím
prvotně dochází ke zhoršení jejich postavení, s výjimkou dosavadního věřitele,
který se zajistil zástavou na majetku dlužníka.
V definici předmětného trestného činu, resp. v trestně
postihnutelném jednání je použito výrazů, jejichž výklad v trestním zákoníku
ani jiném zákoně nenajdeme a je možné je označit za neurčité. Jedná se např. o vydání hrubě nepřiměřená svým majetkovým poměrům, hrubý nepoměr k
majetkovým poměrům nebo rámec obvyklého podnikatelského rizika. Podle
tvůrců trestního zákoníku by definování těchto výrazů ani účelné nebylo, jejich
výklad je tedy ponechán na posuzovatelích, zda došlo či nedošlo k naplnění
znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu. Pomůckou orgánů činných v
trestním řízení, znalců nebo soudců tak může být např. judikatura (tj.
rozhodovací praxe) nebo publikovaná soudní rozhodnutí, v nichž lze obsahovou
náplň těchto výrazů dovodit při řešení některých sporů.
Na závěr ještě uveďme, že lze spatřovat shodu jednoho ze znaků ve
skutkové podstatě předmětného trestného činu (užívání poskytnutého úvěru v
rozporu nebo hrubém nepoměru s jeho účelem) s trestným činem „Úvěrový podvod“
dle § 211 trestního zákoníku, za ten však hrozí vyšší trestní postih.
Srovnání trestných činů „Způsobení úpadku“ a jemu
předcházejícího „Předlužení“
Jelikož nový trestní zákoník přinesl nemálo změn v trestním právu,
je vhodné uvést, k jakým změnám v předmětném trestném činu došlo oproti
předchozímu zrušenému trestnímu zákonu. Srovnáme-li znaky skutkové podstaty
současného trestného činu „Způsobení úpadku“ s jemu předcházejícím
„Předlužením“, jeví se změny na první pohled jako kosmetické, i když tomu tak v
zásadě není.
První změnou je, že vedle úmyslného jednání je možné postihnout
hrubou nedbalost, přičemž zrušený trestní zákon v trestném činu „Předlužení“
požadoval vědomou nedbalost. Na jedné straně tedy došlo k rozšíření znaku skutkové podstaty o nevědomou nedbalost, ale zákonodárce se na
druhé straně pokusil o určité zmírnění tím, že považoval za trestný jen
vyšší stupeň nedbalosti (ať vědomé či nevědomé), tj. hrubou
nedbalost, kterou nelze vnímat jako zvláštní druh nedbalosti.
Další změnou, avšak významnějšího charakteru, je nahrazení
slova „předlužení“ slovem „úpadek“ v definici předmětného trestného činu.
Nebylo totiž důvodu, proč by se měla skutková podstata týkat pouze jedné z
forem úpadku, tedy jen předlužení. Tímto došlo k rozšíření trestní
postižitelnosti i na platební neschopnost (další možné formy úpadku),
kterou si dlužník také pochopitelně mohl přivodit v důsledku jednání uvedeného
ve vymezení trestného činu.
Ke zpřísnění oproti starému trestnímu zákonu došlo doplněním
podmínky ve znění druhého odstavce příslušného paragrafu, a to o již výše
komentované zhoršení postavení dosavadních věřitelů, ke kterému musí
dojít tím, že je dlužník v úpadku, o tomto ví a navíc přijme nový závazek nebo
zřídí zástavu.
Z celkového pohledu lze dovodit, že oproti vymezení předmětného
trestného činu v předchozím zrušeném trestním zákoně došlo k vytříbení jeho
pojetí a lepšímu zacílení na trestně postižitelné jednání tak, aby nedocházelo
ke kritizované kriminalizaci jakéhokoliv neúspěšného hospodaření.
Podíváme-li se do hodně vzdálené minulosti, myslím, že stojí za to
pro úplné srovnání uvést i definici trestného činu „Úpadek z nedbalosti“,
kterou znal trestní zákon v letech 1852 až 1950 a která zněla: „Dlužník
několika věřitelů, který z nedbalosti si přivodí neschopnost platiti, zvláště
tím, že činí přílišná vydání, lehkomyslně nebo nepřiměřeně úvěru užívá nebo
poskytuje, část majetku promarní nebo uzavře odvážný obchod, který nenáleží k
řádnému vedení jeho obchodu nebo s jeho poměry majetkovými jest v nápadném
odporu; kdo z nedbalosti své věřitele nebo jich část tím poškodí, že, věda, že
jest neschopen platiti, nový dluh učiní, dluh splatí, zástavu zřídí nebo řízení
vyrovnací nebo zahájení konkurzu včas nenavrhne, bude pro přečin potrestán
tuhým vězením od tří měsíců až do jednoho roku.“
Jsou-li naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu „Způsobení
úpadku“ hrozí pachateli odnětí svobody až na jeden rok nebo zákaz
činnosti, a to jak v případě způsobení si úpadku v důsledku jednání
uvedeného v trestním zákoníku, tak v případě přijetí nového závazku nebo
zřízení zástavy za situace, kdy je dlužník v úpadku a o tomto stavu ví. Od
peněžitého trestu, který jako jednu z možných trestních sankcí obsahoval
předchozí zrušený trestní zákon, bylo upuštěno. Zákaz činnosti může být
soudem uložen na dobu jednoho roku až deset let, jestliže se tato činnost
pachatele týkala předmětného trestného činu. Trestní zákoník uvádí, že trest
zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu
zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti,
ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní
předpis.
Je-li trestním jednáním navíc způsobena značná škoda, tj. minimálně 500 tis. Kč, hrozí trest odnětí svobody
až na tři roky, a jedná-li se o škodu velkého rozsahu, tj. minimálně 5
mil. Kč, sazba odnětí svobody se pohybuje od šesti měsíců do pěti
let.
Jak plyne z vymezení trestného činu „Způsobení úpadku“, pojem
„úpadek“ hraje důležitou roli pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného
činu. Je proto velmi důležitá jeho interpretace. Na úpadek lze obecně nahlížet
buď z ekonomického, nebo z právního pohledu. Pro účely trestního zákoníku je
přípustný jen právní pohled. Jelikož pojem úpadek náleží do oblasti
insolvenčního práva, trestní zákoník se jím nezabývá, i když v ustanovení § 224
uvádí možnosti, kterými si může dlužník úpadek způsobit. Zákonem, který úpadek
definuje a který je základní právní normou insolvenčního práva, je samozřejmě zákon č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (dále také „InsZ“). Hlavním
úkolem tohoto zákona je co nejvyšší a zásadně poměrové uspokojení věřitelů
dlužníka. Nejdříve tedy jaké jsou hlavní znaky úpadku v právním pojetí a
následně jaké formy úpadku insolvenční zákon rozeznává.
Pro osvědčení stavu úpadku je nejprve nezbytná tzv. mnohost
věřitelů, která je důležitá k tomu, aby jediný věřitel nemohl svým
nekorektním chováním vyhrožovat podáním insolvenčního návrhu a tím zahájit
insolvenční řízení svého dlužníka, u kterého má splatnou pohledávku. Samotný
věřitel má totiž možnost domáhat se uspokojení svých pohledávek prostřednictvím
exekuce nebo u soudu (tj. mimo insolvenční řízení). Ve věci mnohosti věřitelů
jakožto jednoho ze znaků úpadku dospěl Nejvyšší soud k závěru, že na věci nic
nemění ani zanedbatelný rozsah splatné pohledávky dalšího (druhého) věřitele.
Podmínkou úpadku je tedy existence dvou a více věřitelů se splatnými
pohledávkami za dlužníkem.
Insolvenční zákon dále definuje dvě formy úpadku –
insolvenci (neboli platební neschopnost) a předlužení.
V insolvenčním zákoně první definovanou a v praxi častěji se
vyskytující formou úpadku je insolvence. Na rozdíl od zrušeného zákona o
konkurzu a vyrovnání (účinného do 31. 12. 2007) je insolvence v InsZ upravena
přesněji. Dlužník se do stavu insolvence dostává, pokud, jak již bylo uvedeno
výše, má více věřitelů a zároveň má peněžité závazky po splatnosti více než
30 dnů, které není schopen plnit.
Peněžními závazky se rozumí ty, které na sebe vážou peněžní
plnění. Nejedná se tedy například o závazek dodat zboží nebo např. z účetního
pohledu o rezervy nebo časové rozlišení pasiv. Z běžné praxe v obchodním styku
je časté, že dlužník může být někdy v prodlení s úhradou svých závazků několik
dní. Zároveň je, řekl bych, nemožné požadovat, aby dlužníci hradili své závazky
přesně do dne splatnosti, navíc v současných nejistých podmínkách na trhu.
Proto je insolvenčním zákonem umožněna tolerance 30 dnů po splatnosti.
Tato lhůta byla zvolena v návaznosti na vznik práva věřitele na úroky z
prodlení dle ustanovení obchodního zákoníku. Tato lhůta navíc přispěla k tolik
nezbytné právní jistotě, neboť zrušený ZKV v této souvislosti používal neurčitý
pojem „po delší dobu“. Předmětná úprava v insolvenčním zákoně přispěla k vyšší
předvídatelnosti věřitelů a dlužníků ohledně rozhodování insolvenčního soudu
při řešení otázky, zda je dlužník skutečně v úpadku formou insolvence. Velmi
důležitou a poslední podmínkou pro posouzení úpadku ve formě insolvence je
objektivní neschopnost dlužníka plnit své závazky, tedy objektivní
nedostatek finančních prostředků a nikoli neochota dlužníka k plnění jeho
peněžitých závazků.
Insolvenční zákon zároveň uvádí taxativně vyjmenované případy,
kdy předpokládá, že došlo k insolvenci dlužníka, ovšem tyto předpoklady
nemusí být ve skutečnosti naplněny, přičemž je na dlužníku, aby je vyvrátil a
prokázal, že v úpadku insolvencí není (jedná se o tzv. vyvratitelné
domněnky):
-
zastavení plateb podstatné části peněžitých závazků ze
strany dlužníka (zajímavostí je, že pojem „zastavení plateb“ se, jak ve
zrušeném ZKV, tak v novém InsZ, vrátil k zákonné úpravě z roku 1931). Co je
„podstatnou částí“ InsZ nekvantifikuje, toto je opět ponecháno na rozhodnutí
posuzovatelů nebo judikatuře (může se jednat o většinu pohledávek, ale také
třeba jen o 20 % v návaznosti na pojem „podstatný vliv“ užívaný obchodním
zákoníkem),
-
neplnění peněžitých závazků po dobu delší 3 měsíců po lhůtě
splatnosti,
-
nemožnost dosáhnout uspokojení některé ze splatných
peněžitých pohledávek věřitele vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo
exekucí. V tomto případě se jedná o zcela logický krok, nemohou-li se
věřitelé tímto způsobem domoci uspokojení své pohledávky, pak je zde zcela na
místě, že dlužník má s největší pravděpodobností platební problémy, které je
třeba řešit dle InsZ. Přínos toho je, že dotčení věřitelé mohou podat
insolvenční návrh, aniž by museli úpadek dlužníka dokazovat standardním
způsobem,
-
nesplnění povinnosti dlužníka (pokud podává insolvenční
návrh on sám) předložit seznam majetku, závazků, zaměstnanců a
listiny dokládající úpadek nebo hrozící úpadek, uložil-li mu to insolvenční
soud.
Jestliže nejsou výše uvedené předpoklady úpadkového stavu
naplněny, jsou ve vztahu k trestnému činu „Způsobení úpadku“ irelevantní, resp.
nejsou splněny znaky jeho skutkové podstaty – úpadek nenastal.
Druhou formou úpadku je předlužení. To je InsZ charakterizováno následovně: „Dlužník, který je právnickou osobou
nebo fyzickou osobou – podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O
předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků
převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se
přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho
podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník
bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat“. Definice
předlužení byla na rozdíl od předchozí úpravy v ZKV zjednodušena i zpřísněna
zároveň (v ZKV bylo předlužení definováno jako převýšení pouze splatných
závazků nad hodnotou majetku dlužníka). Cílem bylo jeho jednodušší zjišťování
jak na straně dlužníka, tak věřitele (kupříkladu má-li věřitel k dispozici
účetní závěrku dlužníka např. ze sbírky listin).
U této formy úpadku je také hlavní znak tzv. mnohost
věřitelů. Otázkou je, co je onou hodnotou majetku, protože InsZ ji
neupřesňuje ani neodkazuje na jiný právní předpis a oceňovatelská praxe zná
vícero hladin hodnoty. Je jí myšlena např. hodnota zjištěná podle zákona č.
151/1997 Sb., o oceňování majetku (tj. cena obvyklá nebo tzv. jiný způsob
ocenění) nebo tržní hodnota? Je hodnotou majetku myšlena účetní hodnota (pak
lze předlužení dle InsZ de facto ztotožnit s účetním předlužením jakožto
rozdílem celkových aktiv netto a cizích…