Dani z nemovitostí podléhají jak pozemky, tak stavby. Přitom platí pravidlo, že daň se platí za zastavěnou plochu stavby a za pozemek se daň platí jen z jeho nezastavěné části.

Dani z nemovitostí podléhají jak pozemky, tak stavby. Přitom platí pravidlo, že daň se platí za zastavěnou plochu stavby a za pozemek se daň platí jen z jeho nezastavěné části. Jde-li tedy např. o vyasfaltovaný pozemek a povrch tohoto pozemku (stavba) je samostatnou nemovitou věcí (toto posouzení je přitom složitou právní a technickou otázkou), pak se až do konce roku 2011 neplatila daň za uvedený pozemek, ale daň za plošnou stavbu nacházející se na tomto pozemku (tato daň byla mnohem vyšší, než by činila daň za pozemek).

Uplatnění daně z nemovitostí u plošných staveb bylo zásadně komplikováno tím, že plošná stavba byla daní ze staveb zdaňována pouze v případě, šlo-li stavbu nacházející se na pozemku považovat za samostatnou věc, a to navíc ještě za věc nemovitou. Jak potvrzuje i judikatura (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu 5 Afs 24/2008-63, který řešil uplatnění daně z nemovitostí u zpevněné vybetonované plochy za období let 2002 až 2004 a je plně použitelný ještě za zdaňovací období roku 2011), dani ze staveb mohou podléhat jen ty stavby, které jsou z hlediska soukromého práva samostatnou nemovitou věcí (v daném případě tedy stavby, které občanskoprávně nejsou součástí pozemku a mohou tak mít i odlišného vlastníka od vlastníka pozemku). Soukromoprávní judikatura k vlastnictví plošných staveb (řešící, zda tyto stavby lze z hlediska soukromého práva považovat za samostatné nemovité věci anebo za součást pozemku) je poměrně rozsáhlá, složitá a podléhající výkladovému vývoji. Původně byly plošné stavby považovány za součást pozemku, a nikoli za samostatnou věc (stavbu ve smyslu soukromého práva). Určitým průlomem do této judikatury, který se týká místních komunikací, silnic a dálnic (nikoli účelových komunikací, které mohou být vlastněny i soukromými subjekty), byl rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 691/2005 z 11. 10. 2006), když připustil samostatnost místních komunikací. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. 5 As 62/2008 (týká se řízení o omezení veřejného přístupu na účelovou komunikaci) za určitých okolností připouští, že i stavba účelové komunikace může být pro účely soukromého práva považována za samostatnou nemovitou věc.

Vzhledem k zásadnímu rozdílu v daňové povinnosti za pozemek, resp. za plošnou stavbu, byl problém plošných staveb častým zdrojem sporů daňových poplatníků a správců daně. Původně bylo ve prospěch názoru, že plošná stavba nemůže být předmětem daně, argumentováno také vymezením základu daně ze staveb, kterým je