Otázkou daňového režimu nákladů na vzdělávání vlastních pracovníků se zabývá prakticky každý zaměstnavatel, a to i v dnešní, pro většinou firem finančně náročné době. Protože jde o tematiku související mj. s oblastí pracovněprávní, je nutné i otázku daňové uznatelnosti těchto nákladů posuzovat v kontextu s předpisy pracovněprávními.

Daňové řešení na straně zaměstnavatele

Daňovými náklady zaměstnavatele jsou podle znění § 24 odst. 2 písm. j) bod 3 ZDP (po novele zákonem č. 216/2009 Sb.):

• výdaje (náklady) na provoz vlastních vzdělávacích zařízení,
• výdaje (náklady) spojené s odborným rozvojem zaměstnanců podle zákoníku práce a
• výdaje (náklady) spojené s rekvalifikací zaměstnanců podle zákona o zaměstnanosti,

pokud souvisejí s předmětem činnosti zaměstnavatele.

Daňovými výdaji jsou tedy veškeré výdaje zaměstnavatele na prohlubování nebo zvyšování kvalifikace (ať jde o peněžní nebo nepeněžní plnění) a na rekvalifikaci zaměstnanců.

Příklad 1

Zaměstnavatel uloží vedoucí účetní absolvovat kurz daňového poradenství, přičemž náklady na pořádání kurzu uhradí zaměstnavatel pořádající agentuře.

Jde o odborný rozvoj zaměstnance, který souvisí s předmětem činnosti zaměstnavatele. Jedná se o prohloubení kvalifikace, zaměstnanci je poskytnuto pracovní volno s náhradou mzdy.

U zaměstnance se bude jednat o příjem osvobozený od daně z příjmů ze závislé činnosti a částky vynaložené zaměstnavatelem na prohlubování kvalifikace zaměstnance nevstupují do vyměřovacího základu zaměstnance pro stanovení výše odvodu pojistného na sociální a zdravotní pojištění.

U zaměstnavatele půjde o daňově uznatelné náklady vynaložené na úhradu tohoto vzdělávání zaměstnance.

Příklad 2

Zaměstnavatel se dohodne se zaměstnancem, že mu zvýší kvalifikaci formou dálkového bakalářského studia na vysoké škole a poplatky za studium zaměstnavatel uhradí. Zvýšení kvalifikace zaměstnance souvisí s předmětem činnosti zaměstnavatele. Ve smyslu zákoníku práce je sjednána kvalifikační dohoda včetně vymezení práv a hmotného zabezpečení zaměstnance.