dnes je 25.4.2024

Input:

č. 1664/2008 Sb. NSS, Daňové řízení: lhůty pro podání dodatečného daňového přiznání

č. 1664/2008 Sb. NSS
Daňové řízení: lhůty pro podání dodatečného daňového přiznání
k § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 35/1993 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“)
k § 38a zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění zákona č. 258/1994 Sb., č. 133/1995 Sb. a č. 208/1997 Sb. (v textu též „zákon o DPH“)*)
Novelou zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, provedenou zákonem č. 208/1997 Sb., byla pro podávání dodatečného daňového přiznání v oboru daně z přidané hodnoty zavedena stejná pravidla lhůtování tohoto práva, jaká vyplývala z § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní poplatků, tj. podřídit tyto lhůty jednotnému režimu vyplývajícímu ze zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, i pro účely daně z přidané hodnoty. Plátce daně z přidané hodnoty proto mohl podat dodatečné daňové přiznání na daň z přidané hodnoty, jestliže snižoval souhrnem oprav daňovou povinnost, nejen ve lhůtě podle § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ale i ve znovu běžící lhůtě podle odst. 2 téhož ustanovení, došlo-li k přerušení jejího běhu za tam stanovených podmínek.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, čj. 2 Afs 109/2005-56)
Prejudikatura: č. 20/2003 Sb. NSS, č. 576/2005 Sb. NSS, č. 689/2005 Sb. NSS, č. 792/2006 Sb. NSS, č. 1258/2007 Sb. NSS a č. 1264/2007 Sb. NSS; nálezy Ústavního soudu č. 145/2003 Sb. ÚS, č. 173/1999 Sb. ÚS, č. 14/2000 Sb. ÚS a č. 5/2001 Sb. ÚS.
Věc: Jaroslav V. proti Finančnímu ředitelství v Plzni o daň z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalovaného.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 3. 2005 zrušil rozhodnutí žalovaného (ze dne 30. 3. 2004) i rozhodnutí správního orgánu I. stupně (ze dne 3. 2. 2004) a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že v případě daně z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 1999 lze dodatečné daňové přiznání na daňovou povinnost nižší proti poslední známé daňové povinnosti platně podat nejen ve lhůtě upravené v § 47 odst. 1 d. ř., ale i ve znovu běžící lhůtě upravené v § 47 odst. 2 d. ř. Žalovaný tedy postupoval nesprávně, pokud podle § 27 odst. 1 písm. h) d. ř. zastavil řízení ve věci žalobcem podaného dodatečného přiznání k dani z přidané hodnoty z důvodu nepřípustnosti takového přiznání. V první řadě soud uvedl, že lhůta k podání dodatečného daňového přiznání na daňovou povinnost nižší proti poslední známé daňové povinnosti je obecně upravena v § 41 odst. 4 větě první d. ř. Pro DPH byla tato lhůta v rozhodném období upravena speciálně v § 38a odst. 3 zákona o DPH. Zásadní rozdíl mezi oběma právními úpravami spočívá v tom, že zatímco v obecné úpravě odkázal zákonodárce v § 41 odst. 4 větě první d. ř. na § 47 odst. 1 d. ř. přímo ve vlastním textu právního předpisu, v případě zvláštní úpravy (tj. v § 38a odst. 3 zákona o DPH) ve vlastním textu právního předpisu odkázal obecně na zvláštní předpis (tím je v daném případě daňový řád) a až poznámkou pod čarou omezil obecný odkaz ve vlastním textu právního předpisu jen na § 47 odst. 1 d. ř. Krajský soud z toho s poukazem na stálou judikaturu Ústavního soudu dovodil,
Nahrávám...
Nahrávám...