Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

§ 271b ZP Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti

11.10.2018, , Zdroj: Verlag Dashöfer

2.11.2710002
§ 271b ZP Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti

JUDr. Pavla Hloušková

Úplné znění

Ustanovení související

  • Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů

    • § 351–362 – průměrný výdělek

    • § 271m odst. 1 – průměrný výdělek a výplata náhrady

    • § 271k – společná a zvláštní ustanovení o pracovních úrazech a nemocech z povolání

  • Zákon č. 160/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů

  • Nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztížení pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí, ve znění pozdějších předpisů

Komentář
Komentář

Skončení pracovní neschopnosti

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přísluší poškozenému v případě, že z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání dosahuje s připočtením případného invalidního důchodu nižšího výdělku. Náhrada se poskytuje do výše průměrného výdělku. Je-li poškozený nezaměstnán a nedosahuje-li proto žádného výdělku, považuje se za výdělek minimální mzda, neboť tu by si poškozený musel v každém případě vydělat, kdyby pracoval.

Průměrný výdělek

Průměrný výdělek se zjišťuje jako průměrný výdělek hrubý. Pokud však nárok na předmětnou náhradu vznikl před 1. lednem 1993, jedná se o výdělek čistý. V tomto případě se vypočtená náhrada musí zvýšit o 20 % a následně, jako vypočtená náhrada hrubá, zdanit.

Je třeba připomenout, že i v současné době platí pro určitou skupinu poškozených způsob výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle dřívějšího zákoníku práce.

Dosahovaný výdělek

Základní princip výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti příslušející zaměstnanci z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání vychází z dorovnání rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu. Pokud zaměstnanec nadále pracuje u zaměstnavatele a náhradu za ztrátu na výdělku pobírá, není ve výpočtu žádný problém. V případě, že u tohoto zaměstnance dojde ke skončení pracovního poměru, zaměstnanec nepracuje a stane se uchazečem o zaměstnání, pak protože nedosahuje žádného výdělku, zákoník práce v § 271b odst. 3 věta druhá stanoví, že náhrada za ztrátu na výdělku přísluší v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.

Neposkytnutí náhrady a věková hranice

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se poškozeným poskytuje v zásadě do konce kalendářního měsíce, v němž dosáhl věk 65 let nebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění.

Předmětnou náhradu za ztrátu na výdělku má zaměstnavatel povinnost v souladu s nařízeními vlády, která jsou každoročně vydávána, valorizovat (§ 271u odst. 2 ZP).

Rozdíly ve srovnání s původní úpravou

Od 1. 10. 2015

V návaznosti na posunování věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod došlo novelou k úpravě v tom smyslu, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení dočasné pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci nejdéle do konce kalendářního měsíce, v němž dovršil věk 65 let nebo důchodový věk, je-li důchodový věk vyšší než 65 let, anebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění.

Od 1. 1. 2018

Novelou zákona o důchodovém pojištění (zákon č. 203/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) došlo ke stanovení horní hranice důchodového věku 65 let. V návaznosti na tuto změnu bylo v zákoníku práce potřeba provést úpravu těch ustanovení, která počítají s vyšším důchodovým věkem. Ustanovení, která zohledňují tento vyšší důchodový věk, se proto vypouštějí.

Od 1. 10. 2018

Zákon č. 181/2018 Sb., který novelizoval § 271b odst. 3 ZP, s účinností od 1. října 2018 stanovil, že při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti příslušející zaměstnanci, který se stal uchazečem o zaměstnání, se bude jako dosahovaný výdělek zohledňovat výše minimální mzdy, která byla platná v den jeho prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání.

Problém nastával v případě, že poškozenému zaměstnanci před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhrada poskytována nebyla. Stal-li se tento zaměstnanec uchazečem o zaměstnání, chyběl zde poúrazový výdělek, a nebylo proto zřejmé, v jaké výši by mu měla být náhrada za ztrátu na výdělku poskytována. Proto právní předpis (§ 271b odst. 3 ZP věta první za středníkem) stanovil, že pro tyto případy bude jako dosahovaný výdělek používán fiktivní výdělek ve výši minimální mzdy. Právní úprava vycházela z ustálené soudní judikatury, která tento způsob výpočtu v zásadě, jednoduše řečeno, zdůvodnila tím, že výdělek ve výši minimální mzdy by si musel zaměstnanec v každém případě vydělat, kdyby pracoval. Praxe se však dostala do sporu, zda se při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku má v tomto případě vycházet z aktuální výše minimální mzdy, nebo z minimální mzdy platné v den zařazení uchazeče do evidence uchazečů o zaměstnání. Existovaly totiž dva právní názory. Jeden názor vycházel z toho, že se má zaměstnanci zohlednit skutečná (zvýšená) částka minimální mzdy,