Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 1075

 Nahoru[Právo k volbě výhodnějšího řešení]

Zpracovatel může cizí věc zpracovat v dobré víře či bez ní. NOZ se dobrou vírou zabývá v § 992, který upravuje poctivou držbu. Zákon vychází z toho, že kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.

Tuto definici poctivé a nepoctivé držby lze analogicky aplikovat i na existenci dobré víry zpracovatele cizí věci: Zpracovatel, který se oprávněně (s přihlédnutím ke všem okolnostem) domnívá, že věc, kterou použije při zpracování, je jeho nebo že mu její vlastník udělil oprávnění ji zpracovat, je v dobré víře.

Naopak věděl-li zpracovatel, že použitá věc není jeho (úmyslné jednání), nebo to vzhledem ke všem okolnostem vědět měl (jednání z nedbalosti), nebyl ohledně zpracované věci v dobré víře. V takovém případě se neuplatní obecné pravidlo pro náhradu hodnoty zpracované věci obsažené v § 1074 odst. 2, ale její vlastník má možnost zvolit ze dvou možností: buď si 1. nově vzniklou věc přisvojí (a to přestože by se nestal jejím vlastníkem podle pravidla obsaženého v § 1074) a druhému nahradí, co on pozbyl, nebo 2. druhému nově vzniklou věc za náhradu ponechá.

Ustanovení § 1074 odst. 2 v obecném pravidle o náhradě za zpracovanou věc hovoří o "hodnotě zpracované věci" a "odměně za práci". V komentovaném ustanovení výše náhrady odpovídá tomu, "co druhý pozbyl". Pokud by se tedy vlastník rozhodl, že si novou věc ponechá, je povinen zpracovateli, který nebyl v dobré víře, uhradit jen hodnotu věcí zpracovatele, které byly při zpracování použity, tj. to, co zpracovatel pozbyl (o co se zmenšil jeho majetek), zřejmě však nikoliv odměnu za práci.

V § 1082 je dále uvedeno, že kdo je při zpracování nebo smísení povinen poskytnout náhradu jiné osobě, není povinen plnit více než při bezdůvodném obohacení. Z výše uvedeného vyplývá, že náhrada za zpracovanou věc nepředstavuje z právního hlediska vydání bezdůvodného obohacení.

Zvolí-li si vlastník zpracované věci druhou možnost a ponechá nově vzniklou věc druhému, náleží mu náhrada až do výše bezdůvodného obohacení podle § 3004, tedy jako v případě obohaceného, který nebyl v dobré víře, což je hodnota (obvyklá cena) samotné zpracované věci, jejích plodů a užitků a ušlého zisku.

Výše uvedené závěry však ještě bude muset potvrdit judikatura.

Hodnotou věci, lze-li ji vyjádřit v penězích, je její cena. Cena věci se určí jako cena obvyklá; v některých případech je třeba cenu věci stanovit i s přihlédnutím ke zvláštním poměrům nebo zvláštní oblibě vyvolané náhodnými vlastnostmi věci (§ 492). Např. tržní cena historického výtisku bible z 19. století nemusí být vysoká, konkrétní výtisk však může obsahovat více než sto let záznamů o významných událostech v rodině, což ho činí nenahraditelným.

NOZ výslovně nestanoví, jak se posuzuje obvyklost ceny, lze však vycházet z § 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), podle něhož se obvyklou cenou pro účely tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. Mimořádnými okolnostmi trhu se rozumějí například stav tísně prodávajícího nebo kupujícího, důsledky přírodních či jiných kalamit. Osobními poměry se rozumějí zejména vztahy majetkové, rodinné nebo jiné osobní vztahy mezi prodávajícím a kupujícím. Zvláštní oblibou se rozumí zvláštní hodnota přikládaná majetku nebo službě vyplývající z osobního vztahu k nim. Obvyklá cena vyjadřuje hodnotu věci a určí se…