dnes je 29.3.2024

Input:

Nález 115/1999 SbNU, sv.15, K posuzování nároků podle restitučních předpisů

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 15, nález č. 115

II. ÚS 375/98

K posuzování nároků podle restitučních předpisů

Obecné soudy v řízení podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nemohou provádět revizi znárodňovacího procesu, a to jak s ohledem na časový odstup, tak i na zřejmý nedostatek zvláště písemných listinných důkazů. Při posuzování nároků na vydání věci podle restitučního zákona je nutno náležitě zkoumat, zda nedošlo ke zneužití dekretu prezidenta republiky jako aktu politické perzekuce, aby se účastníkům soudního řízení dostalo plné ochrany jejich práv.

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 18. srpna 1999 sp. zn. II. ÚS 375/98 ve věci ústavní stížnosti Ing. K. P. a spol. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 24. 6. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1190/96 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 3. 4. 1996 sp. zn. 17 Co 556/95 o zamítnutí žaloby na uzavření dohody o vydání nemovitostí.

I. Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.

II. Odůvodnění

Ve své ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud obdržel dne 26. 8. 1998, napadají stěžovatelé rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1998 č. j. 2 Cdon 1190/96-220 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 1996 č. j. 17 Co 556/95-189.

Podle názoru stěžovatelů zasáhly oba rozsudky nepřípustným způsobem do ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména údajně došlo k porušení čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“).

Stěžovatelé ve svém podání uvádějí, že Nejvyšší soud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že jednak odmítl dovolání stěžovatelů, pokud směřovalo do výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 1996 č. j. 17 Co 556/95-189, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově u Prahy ze dne 12. 5. 1994 č. j. 4 C 224/92-114 ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na uzavření dohody o vydání v něm označených nemovitostí. Stěžovatelé ohledně výroků obsažených již v rozsudku soudu prvního stupně dovozují, že tento soud rozhodoval dvěma samostatnými výroky, z nichž jeden (o zastavení řízení na základě zpětvzetí části návrhu) je založen na procesních předpisech a druhý (o žalobě na uzavření dohody o vydání věci) je rozhodnutím ve věci samé a týká se práva hmotného.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas navrhovatelů s právním výkladem příslušných ustanovení dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, ve znění pozdějších předpisů (dále též „dekret“), zejména § 2 provedeným Nejvyšším soudem, a zdůrazňují, že právní názor dovolacího soudu je chybný, pokud nevzal v úvahu veškeré listinné důkazy založené ve spise a dostatečně neposoudil skutečnost, že sklárna Růženín A. P., která od r. 1941 neexistovala, měla být znárodněna v r. 1945 dekretem přesto, že od r. 1941 byla založena nová firma pod názvem „Sklárna Růženín A. P. v. o. s.“, na niž byla převedena majetková podstata dosavadní firmy podle zápisu v pozemkové knize až dne 10. 10. 1946, tj. po účinnosti vyhlášky č. 374/1946 Ú. l. I. Z toho tedy vyplývá podle názoru stěžovatelů, že

Nahrávám...
Nahrávám...