Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

Přerušení pracovní cesty ze soukromých důvodů zaměstnance

8.6.2018, , Zdroj: Verlag Dashöfer

2018.13.01
Přerušení pracovní cesty ze soukromých důvodů zaměstnance

Ing. Karel Janoušek

Zaměstnavatel je podle § 153 ZP povinen nejpozději před nástupem zaměstnance na pracovní cestu určit také podmínky jejího konání, tj. stanovit mj. její začátek, místo nástupu a místo ukončení, způsob dopravy a dobu trvání. Zaměstnanec je povinen podmínky stanovené zaměstnavatelem dodržet.

Mohou však nastat situace, kdy zaměstnanec bude ze soukromých důvodů (návštěva přátel, zhlédnutí koncertu, výstavy, sportovního utkání apod.) chtít odjet do místa, kam byl zaměstnavatelem vyslán vykonat práci (nebo do jeho okolí), o den, dva či více dní dříve, než určil zaměstnavatel v podmínkách konání příslušné pracovní cesty, anebo má úmysl v tomto místě po ukončení výkonu práce setrvat déle, než bylo zaměstnavatelem stanoveno. Zákoník práce na takové případy pamatuje a připouští možnost povolit přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance před výkonem práce anebo přerušení pracovní cesty, po kterém již nenásleduje výkon práce, tj. po ukončení výkonu práce. Možné je i přerušení pracovní cesty před i po výkonu práce. Přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance lze povolit nejen u tuzemské pracovní cesty, ale také při zahraniční pracovní cestě.

Protože uvedené možnosti jsou v praxi stále častěji využívány, připomeňme si, co k této oblasti zákoník práce uvádí a jak by tedy mělo být v těchto a podobných případech postupováno. Přitom je třeba vzít v úvahu zejména ustanovení § 160 ZP, § 162 odst. 2 ZP, § 163 odst. 5 ZP, § 164 ZP§ 170 odst. 6 ZP. Z těchto ustanovení je zřejmé, že zákoník práce bezprostředně řeší pouze případy dohodnutého přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance před začátkem výkonu práce a po ukončení výkonu práce, pro který byl zaměstnanec na pracovní cestu vyslán, nikoliv přerušení v průběhu pracovní cesty.

Přerušením pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance není doba čekání na dopravní prostředek, doba odpočinku, doba bezpečnostní přestávky řidiče, doba strávená na pracovní cestě v nepracovní den, ani případy, kdy výkon práce na pracovní cestě byl přerušen z důvodu nepříznivého počasí, kalamity či jiné nahodilé události anebo z důvodu špatné organizace práce, nedostatku materiálu apod. V těchto případech přísluší zaměstnanci cestovní náhrady po celou dobu trvání pracovní cesty v plné výši až do řádného ukončení pracovní cesty. Zaměstnavatel v takových a podobných případech může nařídit předčasné ukončení pracovní cesty s návratem zpět do stanoveného místa ukončení pracovní cesty.

Přerušení pracovní cesty ze soukromých důvodů zaměstnance zaměstnavatel může, anebo nemusí povolit. Pokud takové přerušení pracovní cesty povolí (proč ne?), měl by z praktických důvodů, zejména v zájmu jednoznačnosti nároků zaměstnance, k zamezení vzniku možných komplikací při určování výše nároku zaměstnance na cestovní náhrady a řešení případných pozdějších nesrovnalostí, také co nejpřesněji dohodnout anebo určit nejen podmínky konání pracovní cesty, ale také podmínky jejího přerušení, zejména pak začátek a konec přerušení apod. Praxe neustále ukazuje, že je potřeba příslušné podmínky dohodnout nebo stanovit prokazatelně před pracovní cestou, např. v příkazu k pracovní cestě nebo jiným způsobem. To ale neznamená, že pracovní cesta začne dříve nebo skončí později, než bylo před povolením přerušení pracovní cesty určeno. Stanovený začátek a konec pracovní cesty uvedený v podmínkách jejího konání se nemění, jen je zaměstnanci z jeho soukromých důvodů povolen dřívější odjezd do určeného místa nebo pozdější návrat.

Při předem dohodnutém přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance přísluší zaměstnanci po dobu přerušení pouze náhrada jízdních výdajů (s určitým omezením). Podmínkou však je, že takové přerušení pracovní cesty bylo před nástupem zaměstnance na pracovní cestu zaměstnavatelem povoleno.

Ostatní cestovní náhrady, tj. náhrada výdajů za ubytování, náhrada nutných vedlejších výdajů ani stravné, zahraniční stravné a kapesné zaměstnanci po dobu přerušení pracovní cesty v zásadě nepřísluší. To se týká i doby cestování. Za dobu cesty do místa, kde má zaměstnanec vykonávat práci, tj., kam byl na pracovní cestu vyslán, příp. za dobu cesty zpět, podle toho, zda bylo povoleno přerušení pracovní cesty před nebo po výkonu práce, zaměstnanci žádné cestovní náhrady, tj. ani stravné, prakticky nepřísluší (výjimkou je uvedená náhrada jízdních výdajů). Doba cestování je totiž v tomto případě součástí doby přerušení pracovní cesty, tj. soukromé doby strávené na cestě.

Cestovní náhrady tak zaměstnanci při povoleném přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance prakticky příslušíod začátku výkonu práce, příp. do ukončení výkonu práce podle toho, zda bylo přerušení pracovní cesty povoleno před nebo po ukončení výkonu práce. Neposkytují se tedy od okamžiku, kdy měl zaměstnanec podle příkazu k pracovní cestě na pracovní cestu nastoupit, ani od odjezdu dopravního prostředku, ale až od okamžiku skutečného začátku výkonu práce (do skutečného okamžiku ukončení výkonu práce), kterou byl na pracovní cestu vyslán vykonat. Podrobnosti jsou uvedeny níže.

Náhradu jízdních výdajů vynaložených zaměstnancem v době dohodnutého přerušení pracovní cesty je zaměstnavatel povinen podle § 160 ZP zaměstnanci proplatit pouze do výše, která by mu náležela v případě, že by k přerušení pracovní cesty nedošlo. Dokladem o vynaložených jízdních výdajích je tedy v tomto případě jízdenka ze dne, který není součástí pracovní cesty, tj. ze dne, kdy zaměstnanec do určeného místa výkonu práce na základě souhlasu zaměstnavatele s přerušením pracovní cesty před začátkem výkonu práce, přede dnem určeným zaměstnavatelem jako den nástupu na pracovní cestu, odjel. V případě povoleného přerušení pracovní cesty po ukončení výkonu práce pak jízdenka ze dne, kdy se v souladu s určenými podmínkami přerušení pracovní cesty po ukončení výkonu práce (po pracovní cestě) do určeného místa ukončení pracovní cesty vrátil. Neprokáže-li zaměstnanec výši vynaložených jízdních výdajů z uvedených dnů dokladem (jízdenkou, letenkou apod.), může zaměstnavatel použít postup podle § 185 ZP a  náhradu jízdních výdajů za tuto cestu poskytnout v jím uznané výši, i v tomto případě však maximálně do výše, která by zaměstnanci náležela v případě, že by k přerušení pracovní cesty nedošlo. Horním limitem náhrady jízdních výdajů je tedy částka, která by zaměstnanci podle § 157 ZP příslušela za cestu určeným dopravním prostředkem ze stanoveného místa nástupu na pracovní cestu do místa, kam byl vyslán vykonat příslušnou práci, a to v den, kdy měl podle předem stanovených podmínek na pracovní cestu nastoupit, příp. za cestu do určeného místa ukončení pracovní cesty v den, kdy měl pracovní cestu ukončit (podle toho, zda jde o přerušení pracovní cesty před nástupem výkonu práce nebo po ukončení výkonu práce).

Náhradu výdajů za ubytování není podle § 162 odst. 2 ZP zaměstnavatel po dobu uvedeného přerušení pracovní cesty povinen zaměstnanci poskytnout, a to ani v případě, že ubytování musel zaměstnanec, s ohledem na podmínky konání pracovní cesty a ubytovacích služeb, případně i po tuto dobu hradit. Náhrada výdajů za ubytování tak zaměstnanci přísluší při přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance před nástupem výkonu práce až ode dne začátku výkonu práce a v případě přerušení pracovní cesty po ukončení výkonu práce pouze do posledního dne výkonu práce.

Náhrada nutných vedlejších výdajů přísluší podle § 164 ZP zaměstnanci pouze v případě, že mu takové výdaje vznikly v přímé souvislosti s pracovní cestou. Náhrada výdajů, které zaměstnanci vznikly v souvislosti s přerušením pracovní cesty ze soukromých důvodů, zaměstnanci nepřísluší. Pokud tedy např. zaměstnanec použil s vědomím zaměstnavatele jako dopravní prostředek soukromé vozidlo, pak mu náhrada výdajů za parkování v době povoleného přerušení pracovní cesty nepřísluší.

Stravné zaměstnanci podle § 163 odst. 5 ZP po dobu přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance nepřísluší. Ve smyslu tohoto ustanovení se stravné zaměstnanci při pracovní cestě s dohodnutým přerušením pracovní cesty před nástupem výkonu práce poskytuje až od okamžiku začátku výkonu práce a při dohodnutém přerušení pracovní cesty po ukončení výkonu práce pouze do okamžiku ukončení výkonu práce. Tyto doby lze sice dohodnout i jinak, nicméně je při tom nezbytné postupovat tak, aby nedošlo k obcházení zákona. Za dobu jízdy v dopravním prostředku v době povoleného přerušení pracovní cesty, tj. v soukromé době zaměstnance, se tak stravné neposkytuje.

V době od povoleného dřívějšího odjezdu do doby zahájení výkonu práce ani v době od ukončení výkonu práce do povoleného pozdějšího návratu nelze cestovní náhrady (stravné, nutné vedlejší výdaje, ubytování) poskytnout.

Jak je uvedeno výše, lze podle § 163 odst. 5 ZP pro stanovení výše stravného dohodnout i jinou dobu než okamžik zahájení či ukončení výkonu práce. Stravné tak lze i při povoleném přerušení pracovní cesty, a tedy povoleném dřívějším odjezdu do určeného místa výkonu práce, poskytnout nejen až od skutečného začátku výkonu práce, ale např. od začátku pracovní doby zaměstnance v den zahájení výkonu práce nebo od odchodu z místa ubytování v den zahájení výkonu práce do místa, kde má zaměstnanec práci vykonat. Při povoleném přerušení pracovní cesty po ukončení výkonu práce pak stravné nemusí být poskytnuto pouze do doby skutečného ukončení výkonu práce, ale může být dohodnuto nebo určeno, že tak bude učiněno např. do konce pracovní doby zaměstnance v den ukončení výkonu práce nebo doby příchodu do místa, kde je zaměstnanec ubytován apod. Nedoporučuji však jako rozhodnou dobu pro stravné zvolit např. půlnoc či podobnou dobu, protože pak nastávají praktické problémy např. s určováním, odkdy přísluší náhrada výdajů za ubytování, jak to bude se snížením stravného v případě, kdy snídaně je součástí ceny ubytování apod.

Základní zásadou je, že po dobu přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance zaměstnanci cestovní náhrady nepřísluší. Je tedy skutečně velmi důležité, zda zaměstnavatel takové přerušení pracovní cesty povolí a jaké podmínky tohoto přerušení předem prokazatelně dohodne nebo stanoví. Pokud přerušení pracovní cesty ze soukromých důvodů zaměstnance bylo povoleno, ale nebyly předem prokazatelně dohodnuty nebo stanoveny žádné podmínky takového přerušení, přísluší zaměstnanci stravné až od skutečného začátku výkonu práce. Obdobně se postupuje při povoleném přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance po ukončení výkonu práce. Vzhledem k uvedenému musí zaměstnanec při vyúčtování cestovních náhrad v souvislosti s povoleným přerušením pracovní cesty ze soukromých důvodů uvést také skutečnou dobu začátku, případně ukončení výkonu práce.

Obdobně jako u tuzemské pracovní cesty může zaměstnavatel povolit přerušení zahraniční pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance, a to před nástupem k výkonu práce anebo po jeho ukončení, příp. před i po výkonu práce. Při poskytování náhrady jízdních výdajů, náhrady výdajů za ubytování, náhrady nutných vedlejších výdajů a zahraničního stravného se postupuje obdobně jako u povoleného přerušení tuzemské pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance (viz § 167 ZP, § 169 ZP, § 170 odst. 6 ZP a § 171 ZP). Kapesné, pokud ho zaměstnavatel zaměstnanci při zahraniční pracovní cestě poskytuje, se stanoví podle § 180 ZP. Protože po dobu uvedeného přerušení pracovní cesty zaměstnanci zahraniční stravné nepřísluší, nelze mu za tuto dobu poskytnout ani kapesné.

Požádá-li zaměstnanec o povolení přerušení tuzemské nebo zahraniční pracovní cesty ze soukromých důvodů, může mu zaměstnavatel vyhovět. Z praktického důvodu a k zamezení vzniku případných možných komplikací při určování výše nároku zaměstnance na cestovní náhrady je však nezbytné dohodnout nebo určit co nejpřesněji nejen podmínky konání pracovní cesty, ale také podmínky jejího přerušení. Snad samozřejmě prokazatelně a vždy předem, tj. před nástupem zaměstnance na pracovní cestu. Po dobu přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance totiž zaměstnanci cestovní náhrady v zásadě nepřísluší.