dnes je 28.3.2024

Input:

Úpadek jako základní podmínka pro aplikaci insolvenčního zákona

5.3.2019, , Zdroj: Verlag DashöferDoba čtení: 31 minut

2.1.5
Úpadek jako základní podmínka pro aplikaci insolvenčního zákona

Mgr. Tomáš Braun

Dvě formy úpadku

IZ rozlišuje dvě formy úpadku dlužníka, a to

- úpadek platební neschopností, který se týká kteréhokoli dlužníka a je definován v § 3 odst. 1 a 2 IZ – viz níže pasáž ad A),

- úpadek předlužením, který se může týkat pouze dlužníka právnické osoby nebo fyzické osoby – podnikatele a je definován v § 3 odst. 4 IZ (do 30. 6. 2017 se jednalo o odstavec 3) – viz níže pasáž ad B).

K vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (§ 136 IZ a část Rozhodnutí o úpadku) postačí, je-li v insolvenčním řízení úpadek dlužníka zjištěn (osvědčen) v kterékoli jeho zákonem vymezené formě. To ale s tím, že u dlužníka, který je fyzickou osobou-nepodnikatelem, přichází v úvahu jen úpadek ve formě insolvence (§ 3 odst. 1 a 2 IZ), zatímco u právnických osob a u fyzických osob – podnikatelů může mít jejich úpadek i formu předlužení (§ 3 odst. 4 IZ). U těchto osob tedy k vydání rozhodnutí o úpadku postačí zjištění, že dlužník je buď insolventní nebo že je předlužen – zjištění úpadku v obou zákonem vymezených formách tu není nezbytné.

Ke skutkovým podstatám úpadku, povinným tvrzením insolvenčního navrhovatele svědčícím o úpadku dlužníka a jeho osvědčení (prokázání) viz též výklad v dalších částech Insolvenční návrh, 4.5.2.1, 4.5.2.3 a Rozhodnutí o úpadku.

Pluralita věřitelů

Společným předpokladem úpadku v obou jeho formách je pluralita dlužníkových věřitelů. Tím je míněna existence nejméně dvou osob, které mají vůči dlužníku peněžité pohledávky. Zatímco v případě úpadku platební neschopností se – ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZmusí jednat o osoby, jejichž pohledávky vůči dlužníku jsou splatné nejméně 30 dnů [viz pasáž ad A)], v případě úpadku předlužením není rozhodné, zda se jedná o pohledávky splatné či nesplatné [viz pasáž ad B)]. Dlužník proto není v úpadku, má-li pouze jednoho věřitele, lhostejno s kolika splatnými pohledávkami. V takové situaci se ani on, ani jeho věřitel nemohou domáhat uspořádání svých vzájemných majetkových vztahů prostřednictvím insolvenčního řízení (k tomu srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 40 INS 2900/2008, 1 VSPH 165/2008-A ze dne 21. 11. 2008).

Jde-li o insolvenční návrh dlužníkova věřitele, nemůže být za dalšího věřitele dlužníka považována osoba, na kterou insolvenční navrhovatel převedl některou ze svých pohledávek (nebo její část) v době šesti měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení. V takovém případě insolvenční soud podle § 143 odst. 2 věty druhé IZ insolvenční návrh zamítne (viz část 4.5.4.1). Tato úprava tedy čelí případnému umělému vytvoření plurality věřitelů dlužníka co znaku jeho úpadku.

K uvedenému viz též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. MSPH 78 INS 11575/2010, 29 NSČR 13/2011-A ze dne 27. 10. 2011, v němž byly vysloveny následující závěry:

Účelem IZ není vytváření podmínek pro výmaz nefunkčních obchodních společností z obchodního rejstříku. Pravidla vedoucí k závěru o dlužníkově úpadku se v insolvenčním řízení uplatňují s vědomím, že příslušná ochrana nemá být poskytnuta těm insolvenčním navrhovatelům (lhostejno, zda jde o věřitele nebo dlužníka), kteří existenci podmínek pro řešení dlužníkova úpadku vytvářejí cíleně (uměle), se záměrem využít (zneužít) insolvenční úpravu k účelům, k nimž není předurčena. Jedním z kroků sledujících takové zneužití systému insolvenčního práva může být i umělé vytváření plurality (mnohosti) věřitelů.

Nejde-li o případ uvedený v ust. 143 odst. 2 větě druhé IZ, nebrání závěru, že insolvenční návrh obsahuje tvrzení, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, okolnost, že insolvenční navrhovatel a jeden další věřitel jsou každý majitelem části původně jediné pohledávky, k jejímuž rozdělení došlo postoupením části pohledávky. K tomu viz závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. MSPH 91 INS 4684/2011, 29 NSČR 52/2011-A ze dne 31. 1. 2012.

Pluralita věřitelů u dlužníků v likvidaci

Ohledně insolvenčních návrhů dlužníků – společností v likvidaci - soudní judikatura (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 54 INS 2415/2010, 3 VSPH 244/2010-A ze dne 27. 4. 2010 a sp. zn. MSPH 60 INS 4806/2010, 3 VSPH 440/2010 ze dne 19. 10. 2010) dovodila, že smyslu IZ neodpovídá řešit dlužníkovu situaci v insolvenčním řízení v případě, že stav úpadku, jehož pojmovým znakem v obou jeho formách je existence vícerých dlužníkových věřitelů, má být co do naplnění této podmínky založen dlužníkovými závazky, které přímo souvisejí s likvidací společnosti. Jinak vyjádřeno, jestliže mnohost dlužníkových věřitelů zakládají toliko závazky vázané svým vznikem na proces jeho likvidace, není žádného rozumného důvodu zahajovat insolvenční řízení, ale jsou naopak dány všechny podmínky pro to, aby již zahájený proces likvidace ve smyslu § 70 a násl. ObchZ nebo s účinností od 1. 1. 2014 ve smyslu § 187 a násl. NOZ dále řádně pokračoval a vedl k zániku společnosti a k jejímu výmazu z obchodního rejstříku.

Vrchní soud v Praze vyšel ze shora uvedených závěrů i v usnesení sp. zn. KSPL 56 INS 25304/2012, 1 VSPH 1561/2012-A ze dne 12. 11. 2012, s tím, že se aplikují na případy, kdy všechny dlužníkovy závazky souvisejí s likvidací. Současně však zdůraznil, že jestliže byť i jen jediný závazek s dlužníkovou likvidací nesouvisí, je zde dána mnohost věřitelů a je tak naplněna i jedna z podmínek stavu úpadku.

A) ÚPADEK PLATEBNÍ NESCHOPNOSTÍ

Dlužník je podle § 3 odst. 1 IZv úpadku formou platební neschopnosti, jestliže

  1. více věřitelů,
  2. peněžité závazky s dobou splatnosti delší než 30 dnů,
    • - takto stanovená doba (jež nahradila dosavadní nekonkrétní termín "delší doba" lhůtou, od níž se v obchodně-právních vztazích odvozuje právo na zaplacení úroku z prodlení) zvyšuje právní jistotu v posuzování vztahů mezi věřiteli a dlužníky a
  3. tyto peněžité závazky (objektivně) není schopen plnit.

Jde o kumulativní podmínky úpadku v této ve formě, kdy tudíž dlužníkova neschopnosti plnit závazky [podmínka ad c)] se váže - je rozhodná - jen ve vztahu k pohledávkám vícerých věřitelů, které jsou splatné déle než 30 dnů [vymezeným podmínkami ad a) a b)]. To znamená, že pohledávky věřitelů dlužníka splatné po dobu kratší, než 30 dnů, nejsou pro úpadek v dané formě – pro zkoumání jeho platební neschopnosti - nijak významné.

V té souvislosti dlužno poukázat na úpravu § 143 odst. 3 IZ, podle které jedná-li se o insolvenční návrh věřitele, pak dlužník jednající v dobré víře, který není v úpadku pro předlužení, odvrátí závěr o jeho úpadku platební neschopností – dosáhne zamítnutí insolvenčního návrhu - osvědčí-li, že jeho platební neschopnost nastala protiprávním jednáním třetí osoby, a zároveň lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že ji odvrátí v době do 3 měsíců po splatnosti jeho peněžitých závazků.

Domněnky platební neschopnosti

Ustanovení § 3 odst. 2 IZ vymezuje skutkové situace, za nichž se má za to, tj. nastává vyvratitelná právní domněnka, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky [že je dán znak úpadku insolvencí ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c) IZ], a to jestliže:

  1. zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo
  2. své peněžité závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo
  3. není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči němu výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo
  4. nesplnil povinnost předložit seznamy majetku, závazků a zaměstnanců, kterou mu uložil insolvenční soud.

Jak již řečeno, znak úpadku dlužníka spočívající v jeho platební neschopnosti [§ 3 odst. 1 písm. c) IZ] – a tedy i případná domněnka této jeho neschopnosti – se připíná ke zjištěným pohledávkám vícerých věřitelů, jež jsou splatné déle než 30 dnů, tedy ke znakům úpadku dle § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ.

Jestliže byla nastolena některá z  domněnek dlužníkovy platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 IZ, dlužník ji vyvrátí, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí (prokáže) schopnost uhradit všechny své závazky vůči vícerým věřitelům splatné déle než 30 dnů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené.

Při vyvrácení nastolené domněnky platební neschopnosti dlužníka leží břemeno tvrzení a břemeno důkazní výhradně na dlužníku samém, tj. je pouze na něm, aby tvrdil a prokázal skutečnosti, které domněnku jeho platební neschopnosti vyvracejí.

Dlužníkem nastolená domněnka, již nevyvrátil, v insolvenčním řízení osvědčuje dlužníkovu neschopnost platit své splatné závazky (znak uvedený v § 3 odst. 1 písm. c/ IZ), nikoli však existenci "více věřitelů" dlužníka (znak uvedený v § 3 odst. 1 písm. a/ IZ) ani existenci peněžitých závazků těchto věřitelů "po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti" (znak uvedený v § 3 odst. 1 písm. b/ IZ).

Shrnutí

Z níže prezentované vysvětlující judikatury pak ohledně úpadku platební neschopností dlužníka, a případných nastalých domněnek platební neschopnosti, plynou následující závěry:

Jak vysvětlil Nejvyšší soud v usnesení sen.zn. 29 NSČR 113/2013 ze dne 12. 12. 2013, uveřejněném pod č. 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (shrnuje přitom závěry dalších svých usnesení uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - sen.zn. 29 NSČR 10/2009 ze dne 2. 12. 2010, R 80/2011, sen.zn. 29 NSČR 23/2011 ze dne 30.11.2011, R 43/2012, sen.zn. 29 NSČR 38/2010 ze dne 1. 3. 2012, R 83/2012), schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 IZ. Při zkoumání schopnosti dlužníka hradit pohledávky věřitelů osvědčené při rozhodování o úpadku dlužníka přitom není podstatné, zda věřitelé mohou ohledně těchto pohledávek ihned přistoupit k výkonu rozhodnutí či exekuci (zda již mají exekuční titul), ale to, zda by je mohli bez obtíží vymoci z dlužníkova majetku výkonem rozhodnutí (exekucí), kdyby exekuční titul měli. Uvedené - jak plyne z citované judikatury - platí i v případě, kdy je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v § 3 odst. 2 IZ, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy platební neschopnosti platit své splatné závazky, a kdy tak na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní ohledně skutečností, že úhrady svých splatných závazků je schopen. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že insolvenční řízení primárně neslouží k prosazování individuálních nároků věřitelů, ale k řešení úpadku či hrozícího úpadku. Věřitelé by měli vymáhání svých pohledávek řešit v nalézacím a následně exekučním řízení, a nikoliv podáváním insolvenčních návrhů. Podá-li insolvenční návrh věřitel a zjištěné (osvědčené) skutečnosti nasvědčují existenci domněnky ve smyslu § 3 odst. 2 IZ, pak bez ohledu na to, zda jde o věřitele s nevykonatelnou pohledávkou, může dlužník domněnku neschopnosti plnit své závazky vyvrátit tím, že osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné pohledávky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené. Stručně řečeno, pro zkoumání naplnění podmínky platební neschopnosti (dle § 3 odst. 1 písm. c/ a odst. 2 IZ) má význam i jiný než finanční majetek dlužníka, resp. to, zda takový jiný majetek dlužník je schopen využít k úhradě pohledávek věřitelů, které byly v insolvenčním řízení jako pohledávky splatné déle než 30 dnů zjištěny, což v případě nastolení domněnky platební neschopnosti musí sám prokázat. Jinými slovy, podstatné je to zda dlužníkův majetek objektivně má potenciál zdroje dostatečného k úhradě jeho zjištěných rozhodných splatných závazků. Takovýmto argumentem tudíž dlužník může úspěšně čelit tvrzením o jeho úpadku ve formě insolvence, a o této možné procesní obraně je insolvenční soud dokonce povinen dlužníka (ve smyslu publikované judikatury Nejvyššího soudu) poučit.

Vysvětlující judikatura

K aplikaci § 3 odst. 1 IZ viz např.:

1) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 40 INS 2900/2008, 1 VSPH 165/2008-A ze dne 20. 11. 2008 (citace z odůvodnění):

"Úpadek ve formě insolvence je definován v § 3 odst. 1 IZ třemi základními znaky vymezenými pod písmeny a) až c), a to s tím, že stran podmínky ad c) – platební neschopnosti dlužníka – se v § 3 odst. 2 IZ konstruuje vyvratitelná právní domněnka její existence, nastane-li některý z případů uvedených zde pod písmeny a) až d). Protože znaky úpadku ve formě insolvence vymezené v § 3 odst. 1 pod písmeny a) až c) jsou legislativně spojeny souřadicí spojkou, je zjevné, že jde o podmínky kumulativní, nikoli alternativní. Úpadek insolvencí proto může být naplněn pouze v případě, že situace dlužníka naplňuje všechny tyto znaky současně (kumulativně)."

2) Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSBR 24 INS 1826/2010, 29 NSČR 14/2012-A ze dne 28. 3. 2011 uveřejněné pod č. 76/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s právní větou:

Podmínka plurality věřitelů dlužníka není zásadně splněna, dal-li (insolvenčním navrhovatelem tvrzený) věřitel v insolvenčním řízení najevo, že nechce vůči dlužníku uplatňovat rozsahem zanedbatelné příslušenství pohledávky, kterou dlužník zaplatil.

K aplikaci § 3 odst. 2 IZ(vyvratitelné domněnky platební neschopnosti) viz např.:

1) Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSOS 22 INS 1108/2008, 29 NSČR 10/2009-A ze dne 2. 12. 2010 uveřejněné pod č. 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož tvrzením způsobilým vyvrátit domněnku uvedenou v § 3 odst. 2 písm. d) IZ není ani dlužníkovo tvrzení, že má sám vůči státu pohledávku převyšující osvědčené pohledávky. Není-li totiž dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek.

2) Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSUL 77 INS 4542/2008, 29 NSČR 17/2009-A ze dne 26. 9. 2010 uveřejněné pod č. 51/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou:

Nevyvrátí-li dlužník v průběhu insolvenčního řízení o insolvenčním návrhu věřitele některou z domněnek uvedených v § 3 odst. 2 IZ, je tím ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c) IZosvědčena dlužníkova neschopnost platit své splatné závazky, nikoli však existence "více věřitelů" dlužníka ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) IZani existence peněžitých závazků těchto věřitelů "po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti" ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) IZ.

3) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 99 INS 11552/2008, 3 VSPH 988/2010-A ze dne 22. 2. 2011, podle něhož vyvratitelná právní domněnka dle ustanovení§ 3 odst. 2 písm. b) IZmůže být dána jen při prodlení dlužníka s placením nejméně dvou peněžitých závazků dvěma různým věřitelům delším tří měsíců. Pokud navrhovatel – vyjma sebe – o žádném věřiteli netvrdil, že by měl za dlužníkem pohledávku, jež je splatná po dobu delší než tři měsíce (či alespoň déle než 30 dnů), jeho insolvenční návrh vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat.

4) Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. MSPH 88 INS 7327/2009, 29 NSČR 38/2010-A ze dne 1. 3. 2012 uveřejněné pod č. 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s těmito závěry:

To, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v § 3 odst. 2 IZ, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je.

Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 IZ, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené).

K tomu citace z odůvodnění:

"Věřitel, jenž svou pohledávku vůči dlužníku může vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), nemůže uspět s insolvenčním návrhem. Insolvenční řízení není dalším (vedle vykonávacího či exekučního řízení) řízením určeným primárně k prosazení individuálního nároku věřitele nebo věřitelů dlužníka, nýbrž (v intencích ustanovení § 1 písm. a) IZ) slouží k řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů."

5) Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. MSPH 88 INS 4881/2012, 29 NSČR 113/2013-A ze dne 12. 12. 2013 (citace z odůvodnění):

"Schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se přitom posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 IZ (k tomu srov. R 80/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 46/2011, usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 36/2009 a R 43/2012).

6) Usnesení Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 113/2013 ze dne 12. 12. 2013, uveřejněné pod č. 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou:

Při zkoumání schopnosti dlužníka hradit pohledávky věřitelů osvědčené při rozhodování o úpadku dlužníka není podstatné, zda věřitelé mohou ohledně těchto pohledávek ihned přistoupit k výkonu rozhodnutí či exekuci (zda již mají exekuční titul), ale to, zda by je mohli bez obtíží vymoci z dlužníkova majetku výkonem rozhodnutí (exekucí), kdyby exekuční titul měli.

7) Usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 124/2015 ze dne 31. 7. 2017, ve kterém se zdůrazňuje, že ve výše citované judikatuře (R 80/2011, R 51/2011, R 83/2012 a R 45/2014) vyslovující se k obraně dlužníka (vyvracejícího domněnku své platební neschopnosti) založené na tvrzení, že má majetek postačující k úhradě pohledávek věřitelů, Nejvyšší soud všechny tam formulované závěry činil ve vztahu k "majetku dlužníka" (srov. opět zejména R 80/2011, R 43/2012 a R 45/2014). Proto uzavřel (citace z odůvodnění):

"To, zda splatná pohledávka dlužníkova věřitele je zajištěna majetkem ve vlastnictví třetí osoby (osoby odlišné od dlužníka), např. z titulu ručení (ve všech jeho formách) nebo z titulu zástavního práva (váznoucího na majetku třetí osoby), nemá žádnou vypovídací hodnotu ohledně schopnosti dlužníka samotného tyto své závazky splatit. Dlužník není osobou, jež by bez dalšího (jen proto, že pohledávka věřitele je zajištěna majetkem ve vlastnictví třetí osoby) mohla s majetkem ve vlastnictví třetí osoby disponovat tak, že z něj uhradí (bude schopen uhradit) svůj dluh vůči věřiteli. Obdobně to platí i pro osoby, jež jsou (vůči věřiteli dlužníka) v postavení dlužníkových spoludlužníků.

Dovolání tedy v tomto ohledu není opodstatněné (závěr odvolacího soudu, že nelze přihlédnout k zajištění části pohledávek majetkem P. G., je správný).

V závěru, že nejde o případ, kdy by dlužníkovi věřitelé mohli své splatné pohledávky vůči dlužníku bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí) [vedeným ovšem jen na majetek dlužníka], je napadené rozhodnutí souladné s výše citovanou (ustálenou) judikaturou Nejvyššího soudu (R 83/2012, R 45/2014), což platí tím více se zřetelem k ustanovení § 141 IZ, jež u odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku vylučuje z okruhu námitek způsobilých takové rozhodnutí zvrátit ty, jež se týkají pouze aktivní věcné legitimace insolvenčního navrhovatele a vyhrazuje dlužníku (coby odvolateli) pouze námitku, že rozhodnutí o úpadku nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, případně námitku, že rozhodnutí o úpadku nemělo být vydáno proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně (§ 141 odst. 1 věta druhá IZ."

8) Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. MSPH 78 INS 2762/2011, 29 NSČR 24/2013-A ze dne 30. 4. 2015 (citace z odůvodnění):

"Jestliže dlužník neplní (neplatí) své splatné závazky, spojuje s touto skutečností IZ (při splnění dalších podmínek) domněnku neschopnosti dlužníka hradit své splatné závazky v ustanovení § 3 odst. 2 písm. b) IZ. Již to nasvědčuje závěru, že k naplnění domněnky dle ustanovení § 3 odst. 2 písm. a) IZ nepostačuje "prosté" nehrazení splatných závazků, byť by se týkalo jejich podstatné části. V opačném případě by se obě skutkové podstaty mohly "překrývat". Stejné zjištění, např. že dlužník neplní závazky vůči dvěma svým věřitelům, jejichž pohledávky představují většinu splatných závazků dlužníka, po dobu delší 3 měsíců po splatnosti, by mohlo naplnit obě skutkové podstaty platební neschopnosti dlužníka.

Za zastavení plateb je proto nutno považovat vědomé jednání dlužníka, jeho rozhodnutí, že nebude dále plnit své peněžité závazky, zpravidla doprovázené prohlášením o tom, že své závazky hradit nebude. Postačí, učiní-li tak alespoň ve vztahu k podstatné části svých závazků."

9) Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSHK 42 INS

Nahrávám...
Nahrávám...