dnes je 23.10.2020

Input:

Daňový řád

15.10.2020, , Zdroj: Verlag Dashöfer

Daňový řád

Ing. Zdeněk Burda

Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, nahradil od 1. 1. 2011 předcházející zákon o správě daní a poplatků. Vzhledem k tomu, že jde o procesní předpis, zůstává často stranou pozornosti nejen laické, ale i značné části odborné veřejnosti. Běžný občan, který se setká s daňovou oblastí, totiž obvykle studuje spíše hmotněprávní úpravu, tedy jednotlivé daňové zákony (např. daň z příjmů, dan z přidané hodnoty, silniční daň apod.), tedy zákony, které určují, jaké daně má platit a za jakých podmínek.

K čemu tedy může být užitečný daňový řád? Ten, zjednodušeně řečeno, upravuje vztahy a pravidla komunikace se správcem daně, většinou tedy s finančním úřadem, práva a povinnosti obou stran. Základním cílem správy daní je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady.

Vztah daňového řádu k ostatním zákonům

Daňový řád stanovuje obecnou úpravu a pravidla. Jednotlivé daňové zákony však mohou pro své potřeby definovat úpravu jinou či podrobnější. Pak mají přednost před daňovým řádem. Naopak, v případě, že danou oblast samy neřeší, využije se úprava z daňového řádu.

Příklad
Daňový řád stanoví pravidla pro stanovení pokut za opožděné podání daňového přiznání, včetně procentní sazby jejich výše. Zákon o daních z příjmů však pro vybrané poplatníky podléhající dani z příjmů ze závislé činnosti výši takovéto pokuty snižuje na jednu desetinu.

Základní zásady správy daní

V úvodu zákona máme definovány základní zásady správy daní. Někomu se mohou zdát obecné nekonkrétní a tudíž nepotřebné. Ale není tomu tak. Často se můžeme setkat se situací, která není v daňovém řádu či v jiném předpise upravena konkrétně či zcela jednoznačně a je nutno ji posuzovat právě v kontextu základních zásad správy daní.

Příklad
Finanční úřad chce po daňovém subjektu, aby mu na své náklady udělal kopie 10 000 faktur s tím, že náklady řízení si dle zákona každý nese sám a finanční úřad kopie dokladů potřebuje nutně k jejich zkontrolování. Žádné ustanovení daňového řádu neřeší, kolik kopií či jak velké náklady jsou únosné. Přijdou tedy ke slovu základní zásady správy daní, dle kterých správce daně postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady. Zároveň též říkají, že správce daně používá při vyžadování plnění povinností jen takové prostředky, které nejméně zatěžují a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní. Pokud se při výkladu těchto ustanovení finanční úřad s poplatníkem neshodnou, daňový řád nám dá odpověď, jak se bránit (tedy např. v tomto případě bude přicházet v úvahu obvykle stížnost na postup správce daně).

Základní zásady správy daní zavazuji též k vzájemné spolupráci, součinnosti, pružnosti, stejnému a rovnoprávnému přístupu k daňovým subjektům apod.

Správce daně a osoby zúčastněné na správě daní

Zde daňový řád upravuje postavení správce daně, kterým obvykle bývá finanční úřad, ale mohou to být též celní orgány, místní úřady (např. poplatek ze psů apod.). Zákon definuje jejich pravomoci i konkrétních osob – např. zaměstnanců finančních úřadů. Stanovuje též místní příslušnost správce daně i další pravidla v této oblasti.

Příklad
Místní příslušnost k daním je nejčastěji dána místem trvalého pobytu u fyzických osob či sídlem zapsaným do obchodního či jiného rejstříku u právnických osob. Řada firem se pouze formálně nastěhovala do Prahy, aniž v ní reálně provádí svou činnost s očekáváním, že přetížené pražské finanční úřady nebudou mít čas je příliš často kontrolovat. Daňový řád např. umožňuje takovou firmu „přestěhovat” do místní příslušnosti jiného finančního úřadu tam, kde firma skutečně vykonává svou činnost, a to bez ohledu na to, jaké má zapsáno sídlo v obchodním rejstříku.

Lhůty

Povinnost se těžko plní, pokud není stanoven čas jejich splnění a sankce za nedodržení těchto lhůt. Daňový řád je však poměrně nevyvážený – většinu konkrétních lhůt a sankcí za jejich nedodržení směřuje vůči daňovým subjektům, vůči správcům daně je pak mnohem méně přísný. Platí obecné pravidlo, že uložit daňovému subjektu pro splnění jeho povinností lhůtu kratší osmi dnů je možné jen ve výjimečných případech.

Ochrana před nečinností

Někdy má daňový subjekt pocit, že je správce daně nečinný. Pak má právo dát podnět nejblíže nadřízenému správci daně a žádat zjednání nápravy.

Příklad
Firma ZZZ, s.r.o., žádá o snížení záloh u daně z příjmů pro negativní vývoj jejího hospodaření v daném roce. Podle pokynu Ministerstva financí má být taková žádost vyřízena do 30 dnů, finanční úřad však nereagoval. Firma tedy podá podnět na odstranění nečinnosti nadřízenému Odvolacímu finančnímu ředitelství, neboť finanční úřad překročil lhůtu, která je pro vyřízení žádosti obvyklá (obvyklost uvedené lhůty založil pokyn Ministerstva financí). Finanční úřad tedy nemůže tvrdit, že takové pokyny pro něj nejsou závazné, že jde jen o metodickou pomůcku apod.

Odvolací finanční ředitelství má třicet dnů na to, aby tento podnět prověřilo a odpovědělo na něj.

Doručování

Aby mohla existovat komunikace mezi daňovým subjektem a správcem daně, musí být dána jasná pravidla pro doručování. Daňový řád dává přednost doručování elektronickému, správce daně takto musí doručovat povinně především těm subjektům, které mají zřízenu datovou schránku. Pokud není správně doručeno, může se dostat ten, kdo nesprávně doručil, do značných problémů.

Příklad
Daňový subjekt odešle daňové přiznání obyčejnou poštou, finanční úřad tvrdí, že jej neobdržel. Zde bude mít poplatník smůlu, protože v případě obyčejné pošty neprokáže doručení a bude na něj hleděno, jako by přiznání vůbec nepodal.

Chyby ale mohou nastat i u správce daně. Pokud pošle písemnost např. poštou do vlastních rukou adresáta a poštovní doručovatelka písemnost „pro zjednodušení” předá např. rodinnému příslušníkovi či sousedovi adresáta, je doručeno chybně. Z takové situace pak může vzniknout např. neoprávněná exekuce s citelnými sankcemi pro správce daně apod.

Pozor!
Pokud na chybně doručenou písemnost daňový subjekt zareaguje, tedy je zřejmé, že k němu „nakonec dorazila”, má se za to, že vadné doručení bylo zhojeno. Pokud naopak reagovat nebude, smůlu bude mít finanční úřad.

Ochrana a poskytování informací

Správci daně se při své činnosti setkávají s citlivými informacemi, u kterých není důvod, aby byly veřejně přístupné. Proto daňový řád upravuje povinnou mlčenlivost nejen úředních osob, ale i ostatních osob, zúčastněných na správě daní. Stanovuje poměrně vysokou pokutu až do výše 500 000 Kč za její porušení.

Na druhé straně obsahuje zákon celou řadu výjimek, kdy mlčenlivost neplatí a informace od správce daně se tak mohou dostat na různá ministerstva, soudy, zdravotní pojišťovny, jiné státní úřady apod.

Tato část daňového řádu upravuje nejen mlčenlivost, ale např. i povinnost zveřejnit úřední hodiny, čísla účtů pro hrazení daní, povinnost zveřejňovat informace na úřední desce apod.

V neposlední řadě pak zákon stanovuje povinnosti dalších subjektů poskytovat informace správci daně (např. bankám údaje o majitelích účtů a pohybech na nich).

Dokumentace

O ústních jednáních se obvykle sepisují protokoly, daňový řád stanovuje jejich náležitosti, v méně důležitých případech postačí úřední záznam (ten sepisuje pouze správce daně a není na něm, na rozdíl od protokolu nutný podpis daňového subjektu).

Nejrůznější písemnosti týkající se práv a povinností daňového subjektu se pak stávají součástí spisu, který na něj správce daně vede. Objeví se zde jak jeho vlastní podání (např. daňová přiznání, stížnosti, odvolání, žádosti apod.), tak i dokumenty, které si správce daně opatří sám (např. protokoly o výsleších svědků, údaje od jiných finančních či jiných úřadů apod.). Daňový subjekt má právo na nahlédnutí do spisu, který o něm správce daně vede. Spis však obsahuje i tzv. „vyhledávací”, tedy tajnou část, která před ním za zákonem stanovených podmínek může být po určitou dobu tajena. Některé finanční úřady jsou ale rády tajnůstkářské a přehánějí rozsah utajovaných skutečností, a to i do té míry, že znemožňují dostatečnou součinnost daňového subjektu na probíhajícím řízení. V této oblasti pak vznikají často spory.

Daňová informační schránka

Daňová informační schránka se často plete s datovou schránkou. Nejde však o totožné pojmy. Daňová informační schránka v minulosti sloužila především k tomu, aby daňový subjekt přes internet zjistil, zda jeho podání k různým daním a jejich platby na finanční úřad skutečně dorazily a byly odpovídajícím způsobem zaúčtovány. Postupně se však funkce daňových informačních schránek rozšiřují i o možnost elektronického podávání vybraných písemností vůči finančním orgánům. Mají se tak stát určitou specializovanou alternativou univerzálních datových schránek. Podstatné rozšíření funkčnosti daňových informačních schránek umožňuje novela daňového řádu účinná od 1. 1. 2021, kdy kromě již zmíněného podávání písemností vůči finanční správě jejich prostřednictvím by mělo být umožněno i interaktivní vyplňování některých formulářů (např. daňových přiznání). Nový systém by též měl zajišťovat odesílání vybraných notifikací (např. informace o blížící se splatnosti daně či zálohy na ni) apod.

Řízení a další postupy

Daňový řád stanovuje pravidla pro podání učiněná jednotlivými osobami.

Příklad
Daňový subjekt nesouhlasí s tím, že mu byla doměřena daň. Nevyzná se však v terminologii a namísto odvolání proti platebnímu výměru zašle písemnost, kterou nazve „stížnost na nesprávné vyměření daně”. Správce daně nemůže takovou písemnost „vyhodit do koše”, ale musí ji posoudit nikoli podle nadpisu, ale podle obsahu. Pokud tedy ve skutečnosti svým obsahem odpovídá spíše výše uvedenému odvolání, musí ji posoudit jako odvolání bez ohledu na to, jak je nadepsána.

Formy podání

Finanční orgány nechtějí plýtvat časem svých úředníků, a proto vyžadují, aby nejrůznější podání neměla formu „dopisu”, ale