2025.2400.2
Škody z pohledu DPH
Ing. Petr Vondraš
Předmětem daně je dodání zboží nebo poskytnutí služby za úplatu. Příjemce tedy získává za svoji úplatu nějaké protiplnění, ať již formou zboží nebo služby. Naopak pokud za svoji úplatu žádné protiplnění nezískává, nejedná se o úplatu, která by byla předmětem daně. Reprezentantem úplaty, která není předmětem daně, je náhrada škody. Zároveň se jedná o označení ošidné, protože jak dokládá judikatura, ve vztahu k DPH je potřeba s tímto označením šetřit. Jinými slovy, i když papír snese všechno, tak za každou fakturací náhrady škody bez DPH by měla být jistota, že se opravdu jednalo o škodu i z pohledu judikatury k dani z přidané hodnoty. V opačném případě by totiž hrozilo, že z přijaté úplaty měla být odvedena daň.
NahoruÚplata na základě Dohody o ukončení smlouvy o spolupráci
Předmětem sporu 8 Afs 30/2013-63, kterým se zabýval v roce 2014 Nejvyšší správní soud, bylo posouzení, zda částka 22 500 000 Kč, kterou Statutární město České Budějovice vyplatilo žalobci na základě dohody o ukončení smlouvy o spolupráci a smlouvy o nájmu, je předmětem daně z přidané hodnoty. Výše úplaty byla stranami dohodnuta na základě znaleckého posudku o ocenění vynaložených nákladů na demoliční práce v pronajatém areálu bývalých kasáren Čtyři Dvory v Českých Budějovicích. K ukončení spolupráce došlo z důvodů ležících na straně města.
Zatímco žalobce viděl v přijaté úplatě náhradu škody v rozsahu vynaložených nákladů na demolici objektů, která měla předcházet vlastní výstavbě žalobce, správce daně posoudil vyplacenou finanční částku jako náhradu vynaložených nákladů na provedené demoliční práce. S tímto názorem se ztotožnil jak Krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud. Město si přitom žádné demoliční práce neobjednalo a podle žalobce mu pouze refundovalo jeho vynaložené náklady.
Aby se v posuzovaném případě mohlo uvažovat o tom, že poskytnuté plnění bylo náhradou škody, nesmělo by město za vyplacenou částku obdržet adekvátní protiplnění. Tak tomu ovšem nebylo, protože městu byla poskytnuta služba – majetkově využitelná hodnota. Za škodu by bylo dále považováno, kdyby město porušilo své zákonné nebo smluvní povinnosti a z tohoto důvodu byla částka vyplacena, což zde též nenastalo, a proto se v daném případě nejednalo o náhradu škody, ale o zdanitelné plnění.
NahoruPropadnuté letenky, stornopoplatky v hotelu
Francouzská přepravní společnost Air France neodvedla daň vybranou z letenek za vnitrostátní, tedy zdanitelnou přepravu, pokud se cestující nedostavili k nástupu a letenky tím propadly. Stejně tak zprostředkovatel prodeje letenek neodvedl DPH z paušální provize, kterou získal za prodej letenky, která propadla. Oba shodně správci daně uvedli, že z jejich pohledu se jednalo o náhradu škody, a proto DPH neodvedli. Jak dokládá rozsudek C-250/14, Soudní dvůr byl jiného názoru.
Účelem náhrady škody je nahrazení újmy, která někomu vznikla. V případě přepravní společnosti odpovídala cena uhrazená cestujícím, který se nedostavil k odletu, ceně, kterou by cestující uhradil, kdyby se k odletu dostavil a byl tedy leteckou společností přepraven. Újma z faktu, že se cestující nedostavil, tak žádná nebyla, protože letadlo odletělo bez něj a místo v letadle bylo ze strany cestujícího, který nepřišel, zaplaceno. Jak navíc soud uvedl, kdyby přijatá platba za letenku, která nebyla cestujícím využita, byla náhradou škody, a tedy nebyla z ní odvedena DPH, zůstala by letecké společnosti vyšší částka (o neodvedenou daň), než kdyby cestující do letadla nastoupil a přepravní službu tak plně využil. Jak letecká společnost Air France, tak i zprostředkovatel prodeje letenek měli DPH správci daně odvést, protože se nejednalo o náhradu škody.
Ještě před judikátem Air France vydal Soudní dvůr rozsudek C-277/05 Société thermale, který se týkal zaplacené zálohy za rezervaci ubytování v hotelu, kterou si provozovatel ponechal v případě, kdy zákazník pobyt zrušil. V hotelové praxi se toto ponechání označuje jako stornopoplatek, který v závislosti na odstupu mezi dnem zrušení a dnem zahájení pobytu je buď ve výši 100 %, nebo nižší. V případě Société thermale byl Soudní dvůr názoru, že částky zaplacené formou nevratných záloh v rámci smluv týkajících se poskytování hotelových služeb podléhajících DPH musejí být v případě, že zákazník využije možnosti odstoupení od smlouvy, která mu přísluší, a provozovatel hotelového zařízení si tyto částky ponechá, považovány za paušální odškodnění za zrušení smlouvy zaplacené jako náhrada škody vzniklé v důsledku toho, že zákazník nesplnil smlouvu, a jako takové nepodléhají dani z přidané hodnoty.
Po judikátu Air France bylo nutno přehodnotit i pohled na stornopoplatky v ubytovacích zařízeních. Pokud si hotel ponechává částku odpovídající plné výši ubytování, nelze hovořit o náhradě újmy, protože hotelu zůstává stejná částka, kterou by dostal zaplacenou, kdyby host službu spotřeboval. Jako protiplnění za poskytnutou úplatu měl host k dispozici po určitou dobu připravený pokoj. Navíc pokud host zaplatil za noc 2 240 Kč, tak pokud by se ubytoval, odvedl by hotel z přijaté částky DPH 240 Kč ve snížené sazbě 12 %, zatímco kdyby se neubytoval a hotel přijatou částku 2 240 Kč považoval za náhradu škody a DPH z ní neodvedl, získal by z neubytovaného hosta vyšší tržbu (2 240 Kč) než z toho, který se ubytoval (2 000 Kč).
Otázkou může být, zda mimo náhradu škody stojí i storna v částečné výši. Dovolil bych si říci, že ano, protože ubytovací zařízení kalkuluje s tím, že umožní nižší stornopoplatek za delší období předcházející dnu, kdy mělo ke spotřebě ubytovací služby dojít s tím, že takto uvolněný pokoj může být znovu prodán, byť se slevou formou last minute.
V judikátu Air France se také uvádí, že letecké společnosti si vyhrazují právo prodat nevyužitou službu jinému cestujícímu, aniž by byly povinny vrátit cenu původnímu cestujícímu. Stejně fungují i ubytovací služby v případě stornopoplatků, především těch nižších než 100 %. Soudní dvůr z toho v bodě 33 dovozuje, že tudíž neexistuje škoda. Opět se tedy dostáváme ke stornopoplatkům jako předmětu daně.
NahoruOdstoupení od smlouvy
Otázka náhrady škody se objevila mezi lety 2018 a 2020 hned ve třech rozsudcích Soudního dvora, které se týkaly odstoupení od smlouvy. Prvním z nich byl případ telekomunikační společnosti MEO. Ta požadovala, aby v případě deaktivace produktů a služeb uvedených ve smlouvách se zákazníky před uplynutím sjednané minimální doby vázanosti, pokud to bude na žádost zákazníků nebo z důvodu jim přičitatelného, měla nárok na náhradu odpovídající částce sjednaného měsíčního předplatného vynásobené rozdílem mezi délkou minimální doby vázanosti stanovenou ve smlouvě a počtem měsíců, během kterých byla služba poskytována. Z částek, které společnost MEO dostala od zákazníků za předčasné ukončení smlouvy zaplaceno, neodvedla DPH, protože byla názoru, že částka splatná z důvodu předčasného ukončení smluv o poskytování služeb představuje náhradu, která nepodléhá DPH, a to z důvodu, že není protihodnotou za žádné poskytnutí služeb.
Soudní dvůr v rozsudku pod číslem C-295/17 a bodem 40 uvedl, že pokud jde o přímou souvislost mezi službou poskytnutou příjemci a skutečně získanou protihodnotou, Soudní dvůr již v souvislosti s prodejem letenek, které cestující nevyužili a nemohli za ně získat náhradu, rozhodl, že protihodnotou ceny uhrazené při uzavření smlouvy o poskytnutí služby je právo – které z toho vyplývá pro cestujícího – mít prospěch ze splnění závazků vyplývajících ze smlouvy bez ohledu na to, zda zákazník tohoto práva využije. Poskytovatel služeb tedy poskytuje tuto službu tehdy, pokud zákazníkovi umožní, aby této služby využil, takže existence výše uvedené přímé souvislosti není dotčena tím, že zákazník uvedeného práva nevyužije.
Vzhledem k tomu, že společnost MEO měla na základě smluv obdržet v případě nedodržení minimální doby vázanosti úhradu stejné částky, jako je částka, kterou by obdržela jako odměnu za služby, jež by poskytla v případě, že by zákazník smlouvu neukončil, předčasné ukončení smlouvy zákazníkem nebo z důvodu jemu přičitatelného nemění hospodářskou realitu vztahu mezi společností MEO a jejím zákazníkem a není proto náhradou újmy, ale zdanitelným plněním.
Získání stejného příjmu doplacením všech leasingových splátek ze strany zákazníka při předčasném ukončení smlouvy bylo argumentem i v případě věci UniCredit Leasing C-242/18 projednávané Soudním dvorem. Částka, která má být zaplacena v případě předčasného ukončení smlouvy, musí být opět podle soudu považována za nedílnou součást celkové částky, kterou se uživatel zavázal zaplatit leasingové společnosti za plnění jejích smluvních závazků, a v důsledku toho musí být taková náhrada za odstoupení považována za odměnu za plnění, které je předmětem leasingové smlouvy, a jako taková podléhá DPH.
Třetí věc projednávaná Soudním dvorem v souvislosti s tématem náhrady škody…
