Závazky zaniklé

Závazky zaniklé

Ing. Miroslav Brabec

Promlčení práv ze závazkových vztahů je řešeno v ObchZ v § 387 až § 408, v ObčZ v § 100 až § 114 a dochází k němu tehdy, když uplyne příslušným zákonem stanovená promlčecí doba.

Obecná promlčecí doba (to je taková, která platí pro všechny případy kromě těch, které jsou v zákonech řešeny samostatně) činí u práv podle ObčZ 3 roky, u práv podle ObchZ 4 roky ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé. ObchZ k tomuto ustanovení přidává v § 407, že nová promlčecí lhůta běží znovu ode dne písemného uznání závazku dlužníkem, ObčZ v § 110 prodlužuje v případě písemného uznání závazku dlužníkem promlčecí lhůtu na 10 let ode dne, kdy k uznání, co do důvodu i výše, došlo. Jestliže v době vystavení písemného uznání dluhu byl tento dluh již promlčený a dlužník o uznání musel prokazatelně vědět, zbavuje se možnosti použít námitku promlčení. Jestliže o promlčení dluhu vědět nemohl, námitku promlčení může vznést (§ 558 ObčZ).

ObchZ v § 392 konkrétně upravuje určení dne, od kterého běží promlčecí doba peněžitého závazku – je to den, kdy měl být závazek splněn nebo den, kdy mělo být započato s plněním závazku (doba splatnosti).

Promlčením právo na plnění povinnosti nezaniká, jestliže však povinná strana namítne u soudu, že je právo promlčeno, tento právo neuzná ani nepřizná. ObchZ k tomuto ustanovení ještě přidává, že dlužník naopak, když nevezme z jakýchkoliv důvodů (opomenutí, chybná evidence apod.) v úvahu uplynutí promlčecí doby a splní svůj závazek právě až po uplynutí této doby, nemá nárok na vrácení toho, co plnil.

Změna v osobě věřitele či dlužníka nemá na běh promlčecí doby vliv.

Výše uvedené stručné charakteristiky pojmu promlčení jsou pouze základní, takže je nutné vždy pro posouzení konkrétního případu provést jeho konfrontaci s kompletním výčtem všech paragrafů, které se k promlčení v obou zákonech váží. Příkladem může být právě určení promlčecí doby, kde dochází dosti často ke konstatování obecné promlčecí lhůty, aniž se vezme v úvahu, že zákon určitý specifický právní vztah řeší odlišně. To je patrné především v případě ObčZ, kde např. právo na náhradu škody se promlčí již za 2 roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, nebo právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za 2 roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil atd.

Změny, které by měly být v účetních knihách provedeny z titulu uplynutí promlčecí doby peněžitého závazku nejsou v účetních předpisech zřetelně popsány. Možná, že se po přečtení předchozí věty čtenáři zarazí a začnou autorovi oponovat s pomocí znění bodu 4.1.3 článku 4 v ČÚS pro podnikatele č. 019, kde je zřetelně uvedeno, že „právně zaniklé závazky se vyúčtují na příslušný účet ostatních výnosů“ [s výjimkou např. splnění, započtení, dohody o nahrazení dosavadního závazku závazkem novým, splynutí, narovnání, pokud jde o stejné částky (případný rozdíl se zaúčtuje do výnosů)]. Promlčené závazky nejsou prekludované závazky. Jak již bylo naznačeno, povinný zůstává povinným i po překročení promlčecí doby, jeho právem však je promlčení u soudu namítnout a soud se přikloní na jeho stranu. Zánik závazku v těchto souvislostech přichází v úvahu pouze u tzv. prekluze, kdy skončením prekluzivní lhůty povinnost plnění nenávratně končí. Jenže, tímto rozlišením právních pojmů promlčení a prekluze se účtování dostává do bludného kruhu. Když neměli příslušní pracovníci Ministerstva financí zmíněnou změnou v Postupech účtování pro podnikatele a nyní v ČÚS pro podnikatele na mysli promlčení, ale naopak prekluzi, proč se tam dostala až v roce 2000, kdy možnost jejího použití se rovná téměř nule? Zánik závazků v podobě jejich prekluze byl totiž možný pouze podle hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb., který byl s účinností od 1. 1. 1992 zrušen zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. A ObchZ již do svých paragrafů převzal pouze možnost promlčení, ovšem s tím, že ve svém § 763 nechal řešení závazkových vztahů vzniklých před svojí účinností (1. 1. 1992) v kompetenci dříve platných předpisů, v tomto případě hospodářského zákoníku. Vezmeme-li v úvahu např. běžný peněžitý závazek z dodavatelsko-odběratelského vztahu, tak jeho prekluzivní lhůta končila podle § 130 hospodářského zákoníku ve znění do 30. 4. 1990, na konci kalendářního roku, který následoval poté, kdy mělo být ze strany dlužníka plněno (u závazku s termínem splatnosti např. 30. 3. 1990 skončila prekluzivní lhůta dne 31. 12. 1991, tedy dlouho před tím, než vstoupila v platnost nová účetní a daňová soustava). I kdybychom předpokládali, že závazek vznikl např. až na konci roku 1991, tedy v době, kdy platilo prakticky poslední znění hospodářskému zákoníku (novela č. 103/1990 Sb.), tak se v něm prekluze týkala již jen velmi malé části závazkových práv a naopak více se začalo uplatňovat promlčení, což byl trend, který se v plné míře naplnil v textu ObchZ.

Jestliže tedy již vznikl tento výše popsaný „zmatek“ v případě pojmu zaniklé závazky, je nutné se s tím vyrovnat a v rámci daných možností navrhnout pro účtování promlčených závazků přiměřené řešení. Tímto řešením máme na mysli…