Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 3 Afs 410/2019-57 ze dne 29. března 2022, publikovaného na www.nssoud.cz
Předmětem sporu bylo vyměření příjmů z pronájmu majetku ve společném jmění manželů manželce, která namítala, že podle dohody manželů bude příjmy přiznávat manžel a dále namítala, že daň byla manželem zaplacena.
Vymezení věci
Finanční úřad (dále jen "správce daně") vydal dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2014, kterým žalobkyni doměřil daň ve výši 77 430 Kč a současně jí stanovil povinnost uhradit penále ve výši 15 486 Kč. Doměřená daň se týkala příjmů z nájmu ve smyslu § 9 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru podala žalobkyně odvolání, kterému správce daně částečně vyhověl a dodatečný platební výměr změnil tak, že doměřenou daň snížil na částku 68 325 Kč a penále na částku 13 665 Kč. Proti rozhodnutí správce daně podala žalobkyně odvolání, které žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím podle § 116 odst. 1 písm. c) DŘ, daňového řádu zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně následně bránila žalobou. Měla především za to, že neměla být označena za poplatníka daně z příjmů podle § 9 ZDP, neboť pronajímané byty byly součástí společného jmění manželů a se svým manželem (pozn. soudu: dnes již bývalým) se dohodla, že tyto příjmy zdaní právě on. Bylo přitom nepodstatné, kdo sjednával nájemní smlouvy a na čí účet bylo nájemné vypláceno. Vlastnoručně podepsané dodatečné daňové přiznání za rok 2014 podal manžel žalobkyně, přičemž na jeho základě byla uhrazena daň ve výši 46 575 Kč. Správce daně se tak dle názoru žalobkyně snažil svým postupem zdanit tytéž příjmy na úkor žalobkyně podruhé. Dále namítala, že Finanční úřad pro Středočeský kraj, územní pracoviště Praha západ, v rozporu s § 73 odst. 2 DŘ zastavil doměřovací řízení ve věci dodatečného platebního přiznání manžela žalobkyně, který v rozporu s dohodou učiněnou s žalobkyní vzal své dodatečné daňové přiznání zpět. Byla přesvědčena, že doměření daně nastalo v souladu s § 144 DŘ tzv. "fikcí rozhodnutí". Žalobkyně shrnula, že daň již byla přiznána jedním z manželů a zpětvzetí dodatečného daňového přiznání provedené jejím manželem bylo neúčinné. Příjem proto nelze zdanit podruhé. Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl.
Kasační stížnosti
Žalobkyně (dále jen "stěžovatelka") nejprve uvedla, že daň, kterou uhradila ze svých vlastních příjmů po zúžení společného jmění manželů, již byla dříve zaplacena na základě dodatečného daňového přiznání jejího manžela. Daňové orgány proto nemohou požadovat úhradu této daně znovu. Stěžovatelka namítá, že soud zcela ignoroval, že daň byla přiznána a zaplacena. Zabýval se pouze tím, že daň nebyla vyměřena. Daň se má však s poukazem na § 9 odst. 2 ZDP vyměřit pouze tehdy, pokud nebyla přiznána. Krajský soud se dle jejího názoru nezabýval její námitkou, že postup Finančního úřadu pro Středočeský kraj byl nezákonný, neboť zpětvzetí dodatečného daňového přiznání bylo v rozporu s § 73 odst. 4 DŘ. Postup správce daně je totiž odvozen od postupu Finančního úřadu pro Středočeský kraj. Závěrem stěžovatelka odmítla názor krajského soudu, že nárok na zaplacení finančních prostředků může stěžovatelka po svém manželovi vymáhat, neboť netuší, jak bylo se zaplacenou daní naloženo.
Následně, během probíhající řízení o kasační stížnosti, stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu předložila rozsudek Okresního soudu Praha západ ze dne 29. 6. 2021, č. j. 4 C 112/2020 32, který nabyl právní moci dne 25. 8. 2021. Z předloženého rozsudku vyplývá, že manžel stěžovatelky je povinen stěžovatelce zaplatit částku 46 575 Kč včetně úroků z prodlení. Okresní soud Praha západ v rozsudku ze dne 29. 6. 2021 konstatoval, že stěžovatelka uhradila výlučně jeho dluh na dani, čímž se na její úkor bezdůvodně obohatil.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Kasační stížnost není důvodná.
Z odůvodnění rozsudku
Soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatelky, v níž zpochybňuje postup Finančního úřadu pro Středočeský kraj. Ten konkrétně spočíval ve vydání rozhodnutí, kterým zastavil doměřovací řízení zahájené podáním dodatečného daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob manželem stěžovatelky. Nejvyšší správní soud nepovažuje tuto námitku za důvodnou a konstatuje, že krajský soud postupoval správně, pokud se zákonností postupu Finančního úřadu pro Středočeský kraj v nyní projednávané věci nezabýval, neboť tato věc se týkala jiného daňového subjektu a odlišného řízení. Správně uvedl, že pro daňové orgány byla relevantní pouze ta skutečnost, že manželu stěžovatelky nebyla…
