č. 1358/2007 Sb. NSS, Silniční daň: princip zdanění
č. 1358/2007 Sb. NSS
Silniční daň: princip zdanění
k § 2 odst. 1 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2000
I. Silniční daň upravená zákonem č. 16/1993 Sb., o dani silniční, představuje přímou majetkovou daň. To mimo jiné znamená, že ke zdanění dochází bez ohledu na skutečnost, zda příslušné vozidlo bylo či nebylo ve zdaňovacím období užíváno.
II. Poplatníkem daně je provozovatel registrovaného vozidla zapsaný v technickém průkazu, a to i tehdy, pokud již není jeho vlastníkem.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2006, čj. 2 Afs 101/2005-67)
Věc: Ing. Jaroslav Č. proti Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích o daň silniční, o kasační stížnosti žalobce.
Dne 13. 12. 2004 zamítl žalovaný odvolání žalobce proti rozhodnutí orgánu I. stupně, jímž byla žalobci dodatečně vyměřena daň silniční za rok 2000. Tato daň se týkala cisternového vozidla (návěsu), které žalobce koupil v roce 1995 a již v roce 1998 jej prodal, nicméně i nadále zůstal zapsán v technickém průkazu vozidla jako jeho držitel. Proto měl stále postavení poplatníka daně dle § 4 odst. 1 zákona.
Žalobce se bránil zamítnutí svého odvolání žalobou, kterou krajský soud taktéž zamítl. Jako svůj hlavní žalobní argument si žalobce zvolil úvodní ustanovení § 1 zákona o dani silniční,*) které mělo vyjadřovat jeho hlavní účel - zdanění faktického užívání pozemních komunikací vozidly. Žalobce uvedl, že vozidlo již nevlastnil a neužíval jej, neboť nebylo schopno provozu v důsledku špatného technického stavu. Tento fakt doložil úředními záznamy Správy a údržby silnic i Městské policie.
Proti zamítavému rozhodnutí krajského soudu brojil dále žalobce (stěžovatel) kasační stížností, v níž v zásadě zopakoval všechny své argumenty s tím, že považuje za nesprávné právní posouzení otázky krajským soudem.
Žalovaný ve své replice setrval na dosavadním názoru, že podle § 2 odst. 1 zákona o dani silniční je vozidlo předmětem daně silniční. Má totiž přidělenu státní poznávací značku a bylo určeno k podnikání. Poplatníkem této daně je osoba zapsaná v technickém průkazu jako držitel vozidla, bez ohledu na skutečnost, že vlastnické právo k vozidlu svědčí již jinému subjektu a že vinou špatného technického stavu vozidlo neužívalo komunikace. Žalovaný označil § 1 zákona za „jakýsi úvod zákona, který neměl normativní obsah“, a upozornil na to, že v následujícím normativním textu již zákon nepodmiňuje zdanění faktickým používáním komunikací v určitém zdaňovacím období.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Nejvyšší správní soud nejprve uvádí, že zákon č. 16/1993 Sb., o dani silniční (dále jen „zákon“), svojí povahou upravuje daň, kterou je nutno typově vymezit jako daň přímou a majetkovou. Argumentace stěžovatele by totiž byla relevantní pouze tehdy jestliže by se ve skutečnosti jednalo o daň zcela jiného typu, která by byla založena na užívání určitých veřejných statků (zde: pozemní komunikace), a nikoliv na vlastnictví (dispozici) k určité věci. Jinou otázkou je, že pokud by předmětná daň byla založena na užívání pozemních komunikací, jednalo by se z povahy věci spíše o poplatek než daň, jelikož právě poplatky…
