Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 56

 Nahoru[Výlučná pravomoc soudu, názor posuzovaného]

Výlučná pravomoc soudu

Právní osobnosti ani svéprávnosti se nikdo nemůže vzdát, a to ani zčásti; pokud by tak učinil, nepřihlíží se k tomu (§ 16). Omezit svéprávnost může pouze soud, žádný jiný orgán k tomu není oprávněn. Pokud by tak učinil jiný orgán, jednalo by se o paakt. O omezení svéprávnosti tak nemůže rozhodovat například rozhodce (do působnosti rozhodců mohou patřit pouze věci uvedené v § 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů).

Procesní postup soudu

Pravidla, podle kterých se soud bude při rozhodování řídit, jsou dána především § 34 až § 43 ZŘS. Jedná se o řízení nesporné, které je ovládáno zásadou vyšetřovací. Soud tak provádí i jiné důkazy než ty účastníky navržené (§ 22 ZŘS). Řízení se zahajuje na návrh nebo může být zahájeno i bez návrhu. Místně příslušným je obecný soud posuzovaného; pokud by byl posuzovaný bez svého souhlasu umístěn ve zdravotním ústavu nebo v zařízení sociálních služeb (§ 84 ZŘS), pak je příslušný soud, v jehož obvodu je tento ústav (§ 34 ZŘS). Účastníky řízení jsou navrhovatel a posuzovaný, do řízení může vstoupit též státní zastupitelství (§ 8 ZŘS).

Spojení řízení s řízením o jmenování opatrovníka

Řízení ve věcech o rozhodování o omezení svéprávnosti spojí soud řízení s řízením o jmenování opatrovníka (§ 46 odst. 2 ZŘS). Neučiní tak pouze tehdy, pokud dospěje k názoru, že bude zastavovat řízení o omezení svéprávnosti podle § 35 odst. 2 ZŘS, tj. z důvodu, že nebyla navrhovatelem předložena lékařská zpráva o duševním stavu osoby, jejíž svéprávnost má být omezena (blíže výklad k § 61).

Procesní opatrovník

Pro řízení soud ustanoví procesního opatrovníka (§ 37 ZŘS). Úkolem procesněprávního opatrovníka je "v řízení hájit práva a oprávněné zájmy účastníka, kterého zastupuje".¹ Procesního opatrovníka musí soud v řízení stanovit účastníkovi vždy. Zároveň si může posuzovaný zvolit i zmocněnce, a to i bez souhlasu opatrovníka. Pokud jsou úkony opatrovníka a zmocněnce v rozporu, posoudí soud, který z úkonů je ve prospěch posuzovaného.

Rozhodnutí soudu

Soud ve věci rozhoduje rozsudkem (§ 40 ZŘS). Do výroku musí soud uvést jméno člověka, jehož svéprávnost se omezuje, a blíže jej identifikovat, zejména pak datem narození. Nestačí, pokud je jméno člověka uvedeno v záhlaví rozsudku. V rozsudku by dále měla být uvedena doba omezení a rozsah omezení. Svéprávnost soud omezuje vždy na dobu určitou, maximálně na tři roky (blíže k době omezení § 59). Výrok soudu je závazný pro každého (§ 27 ZŘS).

Výslech posuzovaného

Za základní důkazní prostředek je považován výslech posuzovaného – soud musí vyvinout potřebné úsilí, aby zjistil názor člověka, o jehož svéprávnosti rozhoduje. K výslechu není třeba souhlasu posuzovaného. Výslech se provádí při jednání (§ 122 OSŘ), mimo jednání pouze za předpokladů uvedených v § 122 odst. 2 OSŘ. Výslech může být též proveden dožádaným soudem nebo za využití technického zařízení pro přenos obrazu a zvuku. Účastníci řízení však mají právo být přítomni.

Od výslechu posuzovaného může soud upustit, nelze-li tento výslech provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav posuzovaného; soud však musí posuzovaného vždy zhlédnout. Od zhlédnutí nemůže soud upustit (viz stanovisko Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 13. 4. 2016 vydaného k problematice zhlédnutí pod sp. zn. č.j. Cpjn 201/2015). "Cílem zhlédnutí je zjistit, jak se člověk chová v prostředí, v němž se běžné zdržuje, nikoliv zjištění jeho názoru na výsledek řízení nebo jeho výslech."² Pokud posuzovaný sám požádá, aby byl vyslechnut, soud ho vyslechne, a to i tehdy, pokud by mu to mělo přivodit újmu na zdravotním stavu. Soud při výslechu použije takový způsob dorozumívání, který si člověk zvolí. "Účastník nemá absolutní volbu prostředku způsobu dorozumívání, je však třeba respektovat jakýkoliv prostředek dorozumění, který je přiměřený možnostem člověka, o jehož svéprávnosti se rozhoduje, a zároveň je reálně uskutečnitelný."³

Vyšetření zdravotního stavu

Na návrh znalce může soud nařídit, aby posuzovaný byl po dobu nejvýše 4 týdnů vyšetřován ve zdravotním ústavu, jestliže je to nezbytně třeba k vyšetření zdravotního stavu a nelze-li toho dosáhnout jinak. Musí být však dána nezbytná potřeba takového vyšetření – je třeba vycházet z toho, že omezení člověka by mělo být co nejmenší. Podání návrhu na omezení svéprávnosti nezakládá samo o sobě důvod, aby byl člověk bez svého souhlasu přinucen jít do zdravotnického zařízení nebo v něm setrvávat (§ 104).

Judikatura

Stanovisko Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. č. j. Cpjn 201/2015 ze dne 13. dubna 2016 k problematice zhlédnutí

Před rozhodnutím o omezení svéprávnosti je soud povinen člověka zhlédnout. Rozumí se tím úsilí o zjištění stavu posuzovaného osobním pozorováním, jež lze spojit s jeho výslechem (§ 38 odst. 1 a 2 ZŘS) nebo spolu s jiným pokusem o zjištění jeho názoru, jak má být ve věci rozhodnuto (§ 56 odst. 2 OZ). Zhlédnutí má svébytný smysl, jímž je zjištění jeho osobního a zdravotního stavu (schopnost reakce na podněty, zachování logického myšlení apod.), jež se na typické dispozice výslechu či zjištění názoru neomezuje už proto, že směřuje i k postižení nonverbálních reakcí posuzovaného. Jeho základna vychází z ústavněprávní ("lidskoprávní") agendy (čl. 5, čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod) a vystihuje rovněž potřebu specifické pojistky proti automatické převaze odborně expertních přístupů. Za účelem zhlédnutí soud může nařídit tzv. jiný soudní rok, který se může uskutečnit mimo budovu soudu neformálním způsobem i bez účasti veřejnosti (§ 18 ZŘS). Od zhlédnutí soud nemůže upustit – § 38 odst. 2 ZŘS (srovnej např. Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský…