č. 2125/2010 Sb. NSS, Spotřební daně: nárok na vrácení spotřební daně
č. 2125/2010 Sb. NSS
Spotřební daně: nárok na vrácení spotřební daně
k § 56 odst. 5 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění zákonů č. 237/2004 Sb. ač. 217/2005 Sb.
Nárok na vrácení spotřební daně za topné oleje spotřebované za jedno zdaňovací období ve smyslu § 56 odst. 5 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, je možné uplatnit pouze samostatným daňovým přiznáním, které se výlučně týká dotyčného zdaňovacího období, a nikoliv souhrnným daňovým přiznáním za více zdaňovacích období.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 1. 2010, čj. 15 Ca 88/2009-20)
Věc: Společnost s ručením omezeným HELIX - Liberec proti Celnímu ředitelství v Ústí nad Labem o vrácení spotřební daně.
Celní úřad zahájil dne 16. 9. 2008 u žalobkyně daňovou kontrolu s předmětem „zjištění všech okolností rozhodných pro správné stanovení výše nároku na vrácení spotřební daně dle § 56 zákona o spotřebních daních, za období od 1. 1. 2007 do 30. 12. 2007“ a následně na základě skutečností uvedených ve zprávě o daňové kontrole ze dne 24. 11. 2008 vydal dne 23.12. 2008 dodatečný platební výměr na doměřenou spotřební daň z minerálních olejů na 76 021 Kč a penále ve výši 15 205 Kč.
Žalobkyně podala proti rozhodnutí I. stupně odvolání, v němž poukazovala, že celní úřad ve výše specifikované zprávě o daňové kontrole uvádí, že uplatnění nároku na vrácení spotřební daně za měsíc červen 2007 bylo v rozporu s § 56 odst. 5 zákona o spotřebních daních, což dle žalobkyně není pravdou, neboť toto ustanovení se týká pouze vzniku nároku na vrácení spotřební daně, a jelikož žalobkyně doložila nákup i spotřebu topných olejů, nemohlo být toto ustanovení porušeno.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 4. 2009 odvolání žalobkyně s odkazem na § 50 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), zamítl.
Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem. V žalobě nejprve obecně uvedla, že se domnívá, že žalovaný jednak porušil základní zásadu daňového řízení - zásadu zákonnosti obsaženou v § 2 odst. 1 daňového řádu tím, že nerespektoval § 32 odst. 2 a § 50 odst. 3 daňového řádu, a jednak že žalovaný porušil čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Dále uvedla, že žalovaný v rámci odvolacího řízení nepřezkoumal postup celního úřadu při vydání dodatečného platebního výměru. Tento výměr přitom v rozporu s § 32 odst. 2 daňového řádu odkazuje na porušení § 56 odst. 5 zákona o spotřebních daních, který však podle názoru žalobkyně porušen být nemohl. Jelikož správný odkaz na hmotněprávní předpis je jedna ze základních náležitostí rozhodnutí uvedených v § 32 odst. 2 daňového řádu, žalovaný nepostupoval podle § 50 odst. 3 daňového řádu, podle něhož odvolací orgán přezkoumá odvoláním napadené rozhodnutí vždy v rozsahu požadovaném v odvolání.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě vyslovil nesouhlas s domněnkami žalobkyně, že by porušil zásadu zákonnosti obsaženou v § 2 odst. 1 daňového řádu či čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Vedle toho se neztotožnil se žalobním tvrzením, že by připustil absenci odkazu na hmotněprávní předpis, když tuto při…
